Mimořádně jedinečná

Sjížděl s ženou k nástupišti metra a krátil si chvíli prohlížením plakátů na zdi. „Mimořádně jedinečná“ – přečetl nahlas nějakou reklamu a hned si připravil proslov o umaštěnosti tvůrců reklam, o tom, jak schopnost zapůsobit nahrazují krasomluvou, ale ani to jim nejde, protože nerozumí povaze řeči a nejspíš toho ani v životě moc nepřečetli atd. atd. Šel do let a chtělo se mu hudrovat. A to se nejlíp dělá před manželkou.

„Já teda nechápu – “ Začal.
„Protože nezapadáš do systému, ty to nemůžeš ocenit. Na jiný to normálně funguje, ale ty vůbec nejsi zařaditelnej, takže tebe to nemůže ovlivnit.“

Umlkl s pusou našpulenou, jakoby v ní držel bonbon a nemohl se rozhodnout, jestli je dobrý. Minuli další plakát.

„Vychutnej si svůj jemný okamžik za 87Kč!“

V karlínské kavárně

V kavárně, kde zrovna sedím, bydlí Božena. Sedla si mi na klín bez okolků, tiskne se mi k břichu, temenem vráží do brady, tře se mi o obličej a o prsa a všude zanechává svoje černobílé chlupy. Chtěl bych jí zabořit prsty do kožichu a projíždět jimi od ocasu k hlavě, ucítit ten hladký, chladný potok mezi prsty, ale nemůžu – zalehla mi obě předloktí. Pokračování → 1 strana | 1 min

Pasažér (črta)

V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…

Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor.  Pokračování → 1 strana | 1 min

Čtyřikrát o neviditelnosti

Jsem v restauraci na obědě: vcelku nepovedená čočka na kyselo s kouskem slaného tuhého masa. Ach jo.
Těžce polknu dvě sousta a začnu se rozhlížet kolem. Uvidím nádor. Sedí tamtomu pánovi přesně v centru temene. Je nápadný svou velikostí, na druhou stranu je ale bezvadně kulatý a spolu s dalšími kousky hlavy tvoří kompozici uspořádanou tak symetricky, že vlastně nápadný není. Otrlé městské oko totiž zaznamenává jen nepravidelnosti a vyšinutí z normy. Naše vnímání je tak stereotypní! Pokračování → 1 strana | 1 min

Okamžik mezi dvěma vlaky

(Ve stanici Ládví některé vlaky končí. Cestující musí vystoupit a chvilku počkat, než přijede další souprava. Pořídil jsem tady další momentku města.)

Na lavičce pod eskalátory sedí žena. Je jí kolem padesáti. Má robustní, hranatou tvář bez nápadných rysů a takovéty jemné vlasy, co prý nejdou učesat. Je oblečena v modrém kostýmu se sukní nad kolena. Sukně je kratší, než se v jejím věku očekává, ale táhnou se z ní mladistvé, dlouhé, ladné nohy.

Hned vedle ní je zamilovaný tělnatý párek čtyřicátníků. Milenci jsou v bílých a pastelových barvách, kontrastujících s jejich kropenatou, opálenou kůží. A jakoby jim bylo sedmnáct – hledí si do očí, hubičkují se, vrkají a v těsném obětí se neustále kolébají sem tam. Milé i otravné.

Dvojice se tyčí nad ženou na lavici. Stáli by klidně na ní a nevšimli by si toho. Žena po nich pokukuje – zpočátku jen nenápadně a stydlivě, po chvíli už na ně zírá bez zábran. Civí hlavně na ni. Přímo hltá její výraz. Polkne. Protáhne si nohy, až se lýtkem dotkne nohavice muže a – . A přijíždí vlak. Postavy se rozcházejí, prostor se vyprazdňuje.

Město je prorostlé podhoubím příběhů.