Jsem v restauraci na obědě: vcelku nepovedená čočka na kyselo s kouskem slaného tuhého masa. Ach jo.
Těžce polknu dvě sousta a začnu se rozhlížet kolem. Uvidím nádor. Sedí tamtomu pánovi přesně v centru temene. Je nápadný svou velikostí, na druhou stranu je ale bezvadně kulatý a spolu s dalšími kousky hlavy tvoří kompozici uspořádanou tak symetricky, že vlastně nápadný není. Otrlé městské oko totiž zaznamenává jen nepravidelnosti a vyšinutí z normy. Naše vnímání je tak stereotypní!

Dloubnu do čočky. Zašilhám nalevo od pána. Hm. V periferním vidění se nádor dokonce jeví jen jako lysina.

Nabrat a polknout. Napadá mě, že pro život ve velkoměstě je potřebná jistá dávka řízené tuposti. Pozoruhodná dovednost. Dejme tomu, že potřebujeme projít uličkou znečištěnou od psů. Chceme-li jí projít neznečištěni, musíme to při chůzi vyhledávat. Chceme-li jí projít neznechuceni, musíme to nevidět. Oko se cvičí v rozeznávání. Mysl se cvičí v ignorování. Vidět a nevnímat. Vidět a nevnímat. Uf.

Mistrem v tomto oboru je nadějný pár na cestě do divadla. Ona má vysoké podpatky, on lakýrky. On se jí tiše dvoří, ona se stydlivě usmívá. Všude kolem h-.

Zpátky k čočce. Vybavuji si historku svého přítele z města na východu. Do hospody chodívala místní postavička – železničář, který měl na nose výrustek ve tvaru třešně na stopce. Docela tím proslul. Nějak se o něm dozvěděli vědci ze Skandinávie. Údajně chlápkovi nabídli malý majetek, když jim příšerku dá, aby si ji mohli naložit do octa. Do lihu. Samozřejmě odmítnul.

Být ve městě nepostřehnutelný je snadné. Co není snadné je udržet si jeho pozornost.

Probírám se ze zamyšlení a zírám na talíř. Je prázdný.

2 myšlenky k textu “Čtyřikrát o neviditelnosti

Napište komentář