(Ve stanici Ládví některé vlaky končí. Cestující musí vystoupit a chvilku počkat, než přijede další souprava. Pořídil jsem tady další momentku města.)

Na lavičce pod eskalátory sedí žena. Je jí kolem padesáti. Má robustní, hranatou tvář bez nápadných rysů a takovéty jemné vlasy, co prý nejdou učesat. Je oblečena v modrém kostýmu se sukní nad kolena. Sukně je kratší, než se v jejím věku očekává, ale táhnou se z ní mladistvé, dlouhé, ladné nohy.

Hned vedle ní je zamilovaný tělnatý párek čtyřicátníků. Milenci jsou v bílých a pastelových barvách, kontrastujících s jejich kropenatou, opálenou kůží. A jakoby jim bylo sedmnáct – hledí si do očí, hubičkují se, vrkají a v těsném obětí se neustále kolébají sem tam. Milé i otravné.

Dvojice se tyčí nad ženou na lavici. Stáli by klidně na ní a nevšimli by si toho. Žena po nich pokukuje – zpočátku jen nenápadně a stydlivě, po chvíli už na ně zírá bez zábran. Civí hlavně na ni. Přímo hltá její výraz. Polkne. Protáhne si nohy, až se lýtkem dotkne nohavice muže a – . A přijíždí vlak. Postavy se rozcházejí, prostor se vyprazdňuje.

Město je prorostlé podhoubím příběhů.

Napište komentář