V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…

Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor. 

Vlak se rozjede, cestujícími to zacuká. Tenhle pasažér se ale ani nehne. Trhni si!

…ještě tam sedí. Pomrkává a špulí rty. Nevím, co ta grimasa znamená. Chvíli si píšu tato slova a nikoho si nevšímám. Najednou mě přepadne lítost. Z čeho, sakra? Zadívám se naproti a napadne mě „tvář jako voda“. Ale nenapíšu si to. Zkusím tu tvář nakreslit. Raz, dva, tři – a na papíře je ohyzdný smajlík.

…zčistajasna u něj stojí velký, vousatý muž, kterého jsem si vůbec nevšiml. Strká mu před obličej průkazku… Reakce – žádná, nic, nichts, nothing, ničevo. Dokonalé ignorování. To ještě bude zajímavé! Celá postava je teď sbalená do sebe. Shrbená záda s ohnutými rameny, dlaně mezi stehny, kolena u sebe, okanaděná chodidla pod sebou. A nos, našpulené rty i vystrčená brada – všechno se to jakoby natahuje ke společnému bodu.

…není to revizor a není to průkazka – vousáč ve skutečnosti drží v ruce čistý kapesník. Nasadím si brýle a vidím, že po dívčině tváři kloužou velké, průhledné kapky. Podlaha je jak pokropená.

Vousáč má laskavé, hrubé srdce. Když se nedočká žádné reakce, nabídne kapesník znovu, důrazněji. A kluk se prosmykne pod plnovousem a na nejbližší zastávce okamžitě vystoupí.

Napište komentář