Výkřik

Ze zdi farní zahrady vzlétl havran a zmizel. Jeden z mnoha, kteří tu hřadovali. Po ránu se ochladilo, vítr ustal. Na trávě bez barvy teď tála jinovatka, nad ní ležela nízká vrstva čirého vzduchu, a na ní mlha, jakou tu dlouho neviděli. Chyběl v ní obvyklý ruch vesnické soboty. Jen občas štěknul pes nebo třesklo víko popelnice. Někde vysoko se rozsvěcelo a zhasínalo bledé slunce a barvilo mlhu sinavými odstíny. Nebylo vidět na krok. Pokračování → 2 strany | 4min →

Past

Je to jak prostý estrádní trik: Sedíte a čtete tato slova…

Jste v prázdném pokoji s holými, bílými stěnami. Za zády máte velké okno. Je za ním příšeří ‑ mlha nebo kouř, možná nic. Stěny po stranách jsou holé. Stojíte přede dveřmi s průsvitnou, ale neprůhlednou skleněnou výplní. Za ní je stejné šero jako zde.

Se stropu pokoje visí žárovka. Visí na provázku.
Pokračování → 1 strana | 1 min

Čtyřikrát o neviditelnosti

Jsem v restauraci na obědě: vcelku nepovedená čočka na kyselo s kouskem slaného tuhého masa. Ach jo.
Těžce polknu dvě sousta a začnu se rozhlížet kolem. Uvidím nádor. Sedí tamtomu pánovi přesně v centru temene. Je nápadný svou velikostí, na druhou stranu je ale bezvadně kulatý a spolu s dalšími kousky hlavy tvoří kompozici uspořádanou tak symetricky, že vlastně nápadný není. Otrlé městské oko totiž zaznamenává jen nepravidelnosti a vyšinutí z normy. Naše vnímání je tak stereotypní! Pokračování → 1 strana | 1 min