Město myšlenek

Zdeněk Král píše pro pár přátel


V karlínské kavárně

V kavárně, kde zrovna sedím, bydlí Božena. Sedla si mi na klín bez okolků, tiskne se mi k břichu, temenem vráží do brady, tře se mi o obličej a o prsa a všude zanechává svoje černobílé chlupy. Chtěl bych jí zabořit prsty do kožichu a projíždět jimi od ocasu k hlavě, ucítit ten hladký, chladný potok mezi prsty, ale nemůžu – zalehla mi obě předloktí.

Její manžel Oldřich má stejné barvy jako ona. Vypadají jako sourozenci: dvě podobné drobné, protažené tváře, semknuté lopatky, úzká, hubená těla. Takových tu bydlí ještě šest. Objevil se, když mi servírka přinesla občerstvení. Sledoval pod stolem její kmitající lýtka, dokud se neztratila mezi stoly. Pak vyskočil na stůl. Prohlédl si Boženu na mém klíně, pohlédl mi do očí – krátce, tvrdě – a zabořil tlamu do mého bezlepkového dortu z mandlového těsta.

Zasáhnout, ztrestat ho, chytit ho zubama za kůži za krkem, zatřepat s ním a odhodit!

Božena leží na mých předloktích, rozverně se kroutí. „Kde ses tu vzal, kocourku?“ Ptá se a laškovně nastavuje světlé břicho. Po páteři se mi rozběhne mravenčení. Předu. A Oldřich užírá z mandlového.

Zahnat ho křikem!

Nabírám zhluboka dech. Plíce se mi plní černobílým chmýřím.

Sedm.

Published by


Napište komentář