Hello
Dávno jsme spolu nemluvili
Jaké jsou vaše životní sny dnes?
Neviditelný spolubydlící?
Revoluční medaile zdarma?
Ztracené zlato Inků?
Rozsviť si uvnitř i venku
Rise from the dead, ye little head
Thicker, longer, harder
Užitím jediné kapsle
Hello
(Koláž z předmětů zpráv v mém spamovém koši)
Sedíte ráno v posteli a jen tak si píšete – píšete, co vám přijde samo na mysl, v tom pološeru se to víc podobá snu: hned je to o nějakém bicyklu v blátě, pak zas o mlze v městečku v podhůří a nakonec píšete o kamenné věži, na jejíž vnitřní stěně jsou připevněná malá, dřevěná obydlí, je jich spousta – je to veliká, vysokánská věž, a někdy to jsou jen budky, ale jindy je to pěkný, malý byt. Všechna ta obydlíčka jsou tedy uvnitř, v šeru, ale nahoře, kde jsou ve zdi střílny, protáhli lidé trámy ven a postavili na nich další místnosti. A chvíli píšete o dětech, které se rodí v bytech nad propastí, a pak ještě napíšete, jak jdou lidi ráno do práce, dupou po dřevěných schodech a žebřících a dělá to takový rámus, že kdyby tam nahoře někdo byl, myslel by si, že se po něm střílí. Necháte lidi odejít, vyčůráte se, uděláte si snídani a protože jste dneska doma sami, chystáte se u jídla číst, co by ne, že? Sáhnete po jedné z knih, kterou jste si donesli z knihovny, jsou to povídky od Thomase Bernarda, a na první straně čtete: DVA MLADÍ LIDÉ PRCHNOU DO VĚŽE, KTERÁ DŘÍV SLOUŽILA K OBRANĚ MĚSTA, A BEZ JEDINÉHO SLOVA STOUPAJÍ VZHŮRU.
Jídlo je dobrý na nervy a posiluje ducha. A kuráž vychází z panděra – všechno ostatní je čirý zoufalství.
(Ch. Bukowski, román Na poště)
Odkašlali jsme se až k naší první cigaretě.
„Jdeme na to?“ ptám se tě.
„Jasně!“ Bereš jednu a zasouváš ji mezi nalíčené rty rázným, odhodlaným pohybem. Ano, takhle to tenkrát bylo.
„Pozor, hoří ti to!“
„Aha, to by nemělo, viď?“
Všechno je zrovna jako poprvé. Pomalu se odkuřujeme k prvnímu vdechnutí. Vybavuješ si, jaké bylo? Jako by ti náklaďák rozbitým výfukem pouštěl mastnou spáleninu přímo do pusy. A byl toho i plný nos! Ježišmarja, nalezlo to až do čelních dutin! Člověče! To nezajíš, nevydýcháš, nevyvětráš.
Pokračování → 2 strany | 3min →
Obléci pracovní plášť a šátek. Koberec v salonku vyprášit plácačkou. Prkna v kuchyni vydrhnout sodou. Na záchod rejžák a mazlavé mýdlo. Nadávat. Parkety jak led vyleštit a nikomu o tom neříct. Čekat.
Vydat se na trh. Nemoci najít boty. Nemoci najít klíče, šátek, košík, peníze. Zlobit se a volat otázky na celý dům. Naslouchat tichu. V kapse pláště najít kus papíru se seznamem. Nemoci najít brýle.
Ráno se pomodlit. Zůstat v noční košili. Celý den prolenošit, prohlížet si staré kalendáře. V poledne poslouchat meluzínu. Večer ohřát vodu. Celá se umýt. Zalehnout. Sfouknout svíčku. Hledět do tmy.
Vařit, zapomenout pro koho. Odskočit pro něco, zapomenout pro co. Přemýšlet, co bylo včera. Nic si nevybavit. Zapomenout, kde jsem. Zabloudit v domě. Na konci chodby se uvidět v zrcadle. Vrátit se s majoránkou, nasypat si ji do polívky.
K snídani si cikorku uvařit, vzpomínat na dětství. Dopoledne probloumat. Zalít muškáty, otrhat tymián. Vyjít na dvorek a vrátit se s prázdnou. Trochu se natáhnout a čichat k prstům od tymiánu. Otvorem ve stropě pozorovat oblohu. Těšit se, nevědět na co.