Musím si vzpomenout

Lámu si hlavu, abych si vybavil, jak se jmenuje ten slavnej americkej herec, kterej má syna jménem Kyle, co hraje jazz, a tomu synovi pro jednu skladbu na CD nahrál pískací sólo, a má ještě dalšího syna – taky herce, má křečový žíly a vlastní produkční firmu atd. atp. Takhle to bejvá, žejo, snažíte si někoho vybavit, místo toho si vybavíte kdejakou souvislost s jeho osobou, jen to jméno ne. A při tom a nad to si obvykle vybavíte i něco, co jste si vybavit nepotřebovali – úplně jako když doma hledáte peněženku, nemůžete ji zaboha najít (protože jste ji v zamyšlení strčili do mrazáku) a místo peněženky najdete tu dávno ztracenou tubu s lepidlem… Tak takhle jsem si vzpomněl na prima historku, kterou mi kdysi vyprávěli chlapi, co vykládali vagóny na chomutovským nádraží.

Je to takhle: Jeden jejich známej, co s nima vykládal uhlí, měl hroznou ženskou. A ta ho trápila tím, že mu vůbec nedávala jíst. A jednou na jaře měli vykládat kačírek. S tím se normálně nemusí nic dělat. Dole u vagonu otočíš pákou a náklad se vysype sám. Jenže byla trochu námraza a kamení se slepilo. Tenhle chlap na něj vylezl se sochorem, pošťouchal se v něm, kačírek se pod ním propadl a chlap proletěl sýpkou do náklaďáku, kde ho to zasypalo. Taky ho to trochu pomačkalo, takže se nemohl hýbat a musel doma ležet. Umřel hlady.
Eastwood! Eastwood je to jméno.
Jsem docela rád.

Sbohem (mikro sci-fi)

Poslední koráb opouštěl planetu. Poslední koráb, poslední lidská posádka. Loď stoupala jen pomalu; už nebylo kam spěchat. Tiše se vznášela nad místy, která tu bývala oblíbená.

Z pozorovatelny se vyklánělo několik důstojníků zabalených do kabátů, s čepicemi přetaženými přes uši. Právě dokouřili. Jeden z nich rozdal plecháčky, z kabátu vylovil lahev a každému nalil.

„Co takhle pár slov na rozloučenou?“ Nadhodil stísněným hlasem.

„Proč ne.“ Odvětil jiný a promnul si bradu. Dopil, sevřel hrnek mezi dlaněmi, a jediným zuřivým pohybem ho zmačkal. Pak s ním mrskl dolů.

„Někdo to po nás ukliďte!“

Momentka mladé ženy z kavárny

V kavárně, kde zrovna sedím, obsluhuje slečna s příliš krásnýma očima. Kdykoliv zvednu hlavu, podívá se svýma do mých a červenými nehty zacvaká do lesklého pultu. Také často chodí k mému stolku, aby se nad něj lehce naklonila a posoudila, jestli už jsem vypil dost kávy, aby mohla odnést šálek. Zrovna teď jsem tu jediný zákazník.

„Já jsem vždycky chtěla dělat cukrářku. Ale táta mě nechtěl dát do učení, že prej je cukrářství pro debily. No, asi je.“

Znovu se podívám do těch očí a vidím, že je má přetřené spoustou tmavé barvy. Je ještě mladá. „A kam vás tedy dali?“

„Na obchodní akademii.“

Přejde ke staršímu manželskému páru, který zrovna přišel. Chvíli si s nimi povídá. Slyším plynulou němčinu…

„Tu tiramisu jste dělala vy?“
„Ne, ale tu roládu a ovocné řezy jo.“
„Neunavuje vás pořád tu pobíhat a obsluhovat lidi?“
„Já jsem tady šťastná.“

Skok

Po nekonečné chodbě obřího nákupního centra tlačí mladá babička golfové hole – kočárek sedací s nákladem dvanácti kilogramů. Mladá babička – stará teta: vysoká, nohatá, ruce jak plácačky na rorýsy, vrcholová košíkářka, tělocvikářka s duší mozolnatou ranami medicinbalů. Kráčí svižně, míjí výlohy, silnýma nohama odstrkává svět, obchody s konfekcí, obchody s obuví, střevíce matné i lesklé, pouzdrové šaty, kolové sukně, střapaté bambule zimních čepic. Tváří se zachmuřeně; už dlouho si nedala gól. Pokračování → 1 strana | 2 min