Sbohem (mikro sci-fi)

Poslední koráb opouštěl planetu. Poslední koráb, poslední lidská posádka. Loď stoupala jen pomalu; už nebylo kam spěchat. Tiše se vznášela nad místy, která tu bývala oblíbená.

Z pozorovatelny se vyklánělo několik důstojníků zabalených do kabátů, s čepicemi přetaženými přes uši. Právě dokouřili. Jeden z nich rozdal plecháčky, z kabátu vylovil lahev a každému nalil.

„Co takhle pár slov na rozloučenou?“ Nadhodil stísněným hlasem.

„Proč ne.“ Odvětil jiný a promnul si bradu. Dopil, sevřel hrnek mezi dlaněmi, a jediným zuřivým pohybem ho zmačkal. Pak s ním mrskl dolů.

„Někdo to po nás ukliďte!“

Skok

Po nekonečné chodbě obřího nákupního centra tlačí mladá babička golfové hole – kočárek sedací s nákladem dvanácti kilogramů. Mladá babička – stará teta: vysoká, nohatá, ruce jak plácačky na rorýsy, vrcholová košíkářka, tělocvikářka s duší mozolnatou ranami medicinbalů. Kráčí svižně, míjí výlohy, silnýma nohama odstrkává svět, obchody s konfekcí, obchody s obuví, střevíce matné i lesklé, pouzdrové šaty, kolové sukně, střapaté bambule zimních čepic. Tváří se zachmuřeně; už dlouho si nedala gól. Pokračování → 1 strana | 2 min

Malá Houdiny

„To je ptáků! Mami podívej, kolik je tam ptáků! Mami, víš, proč tam sedí tolik ptáků kolem toho keře?“

„Neseděj, stojej.“

„A víš, proč je jich tam tolik?“

„Nevim.“

„Mami, a co je to za ptáky, to jsou holubi?“

„Nejsou.“

„A jak se tedy ty ptáci jmenujou?“

„Nevim. Ptáci.“

„Ty jdeš pryč, mami?“
Pokračování → 5 stran | 8min →