Sbohem (mikro sci-fi)

Poslední koráb opouštěl planetu. Poslední koráb, poslední lidská posádka. Loď stoupala jen pomalu; už nebylo kam spěchat. Tiše se vznášela nad místy, která tu bývala oblíbená.

Z pozorovatelny se vyklánělo několik důstojníků zabalených do kabátů, s čepicemi přetaženými přes uši. Právě dokouřili. Jeden z nich rozdal plecháčky, z kabátu vylovil lahev a každému nalil.

„Co takhle pár slov na rozloučenou?“ Nadhodil stísněným hlasem.

„Proč ne.“ Odvětil jiný a promnul si bradu. Dopil, sevřel hrnek mezi dlaněmi, a jediným zuřivým pohybem ho zmačkal. Pak s ním mrskl dolů.

„Někdo to po nás ukliďte!“

Seznam

Odkašlali jsme se až k naší první cigaretě.

„Jdeme na to?“ ptám se tě.

„Jasně!“ Bereš jednu a zasouváš ji mezi nalíčené rty rázným, odhodlaným pohybem. Ano, takhle to tenkrát bylo.

„Pozor, hoří ti to!“

„Aha, to by nemělo, viď?“

Všechno je zrovna jako poprvé. Pomalu se odkuřujeme k prvnímu vdechnutí. Vybavuješ si, jaké bylo? Jako by ti náklaďák rozbitým výfukem pouštěl mastnou spáleninu přímo do pusy. A byl toho i plný nos! Ježišmarja, nalezlo to až do čelních dutin! Člověče! To nezajíš, nevydýcháš, nevyvětráš.
Pokračování → 2 strany | 3min →

Malá Houdiny

„To je ptáků! Mami podívej, kolik je tam ptáků! Mami, víš, proč tam sedí tolik ptáků kolem toho keře?“

„Neseděj, stojej.“

„A víš, proč je jich tam tolik?“

„Nevim.“

„Mami, a co je to za ptáky, to jsou holubi?“

„Nejsou.“

„A jak se tedy ty ptáci jmenujou?“

„Nevim. Ptáci.“

„Ty jdeš pryč, mami?“
Pokračování → 5 stran | 8min →