O psaní po ránu

Sedíte ráno v posteli a jen tak si píšete – píšete, co vám přijde samo na mysl, v tom pološeru se to víc podobá snu: hned je to o nějakém bicyklu v blátě, pak zas o mlze v městečku v podhůří a nakonec píšete o kamenné věži, na jejíž vnitřní stěně jsou připevněná malá, dřevěná obydlí, je jich spousta – je to veliká, vysokánská věž, a někdy to jsou jen budky, ale jindy je to pěkný, malý byt. Všechna ta obydlíčka jsou tedy uvnitř, v šeru, ale nahoře, kde jsou ve zdi střílny, protáhli lidé trámy ven a postavili na nich další místnosti. A chvíli píšete o dětech, které se rodí v bytech nad propastí, a pak ještě napíšete, jak jdou lidi ráno do práce, dupou po dřevěných schodech a žebřících a dělá to takový rámus, že kdyby tam nahoře někdo byl, myslel by si, že se po něm střílí. Necháte lidi odejít, vyčůráte se, uděláte si snídani a protože jste dneska doma sami, chystáte se u jídla číst, co by ne, že? Sáhnete po jedné z knih, kterou jste si donesli z knihovny, jsou to povídky od Thomase Bernarda, a na první straně čtete: DVA MLADÍ LIDÉ PRCHNOU DO VĚŽE, KTERÁ DŘÍV SLOUŽILA K OBRANĚ MĚSTA, A BEZ JEDINÉHO SLOVA STOUPAJÍ VZHŮRU.

Procitání

Už víš, jak se ti o ní bude zdát naposledy. Vysílený nudou, upadneš nad ránem do snu, ve kterém od ní odcházíš. Pustíš ji, propustíš, zvedneš se z jejích prsou. Je čas na výměnu – jako už tolikrát. Tolikrát, že už jsi zapomněl, jak vypadá, jak je cítit, jak hřeje, jaké to je, svírat v prstech její krk. Pokračování → 1 strana | 2 min