V kavárně, kde zrovna sedím, piju cappucino velké, takže tenhle text bude delší. Zato to bude jako vždycky celkem o ničem, takže se nemusíte bát času promarněného četbou.
Sedí tu takový pár. On je vysoký, mužný, sebejistý cizinec evropského vzhledu, s krátkými, hustými, tmavými vlasy. Je mu tak pětatřicet. Létu navzdory nosí svetr a pod riflemi na nohou semišové kozačky. Ona je štíhlá, atraktivní, dlouhovlasá bruneta, v lehkých letních šatech. Zdá se být trochu starší než on, ale to může být tím opálením. On mluví anglicky plynule, s jakýmsi kulatým přízvukem. Ona angličtinu drtí mezi zuby, věty zhusta prokládá českými výrazy.
Sedí u kulatého stolku pro dva. On si sedl naproti a bokem. Dlouhé nohy přehodil jednu přes druhou. Mluví věcně, zvučnými, zřetelnými větami, které nedávají velký smysl mně, ale jí zřejmě ano. Z řeči jeho těla nic nevyčtete, vůbec se nehýbe. Ona se předklání, snad chce zachytit každé slovo. Často se srdečně směje. Pravou dlaň si drží na výstřihu, levou pod stolem pevně svírá lem šatiček na nahých stehnech. Občas, když on zmlkne, opře ruce o hranu stolu, narovná se, vypne, a natočí k němu tvář profilem.
Milostná řeč je vždycky kódovaná. „Já už jsem složil stovky triček!“ Prohlásí on, aniž by po způsobu chvastounů zesílil hlas nebo jinak zbytečně zdůraznil svůj výkon. Nanejvýš lehce kmitne ukazováčkem, aby odcvrnknul závaží, které pro něj bylo kilem peří, zatímco pro jiné snad kilem olova. A ona? „Wow!“1. Pak spolu rozmlouvají dál. Je to rozhovor, který nevyhnutelně směřuje k jediné odmlce. V nesnesitelném tichu on vstane a přistoupí k ní rázně a odhodlaně. Ona vážně vzhlédne… on se nad ní nakloní… a ukáže na něco na jejím hrníčku. Oba se stísněně rozesmějí.
Dopijí, zaplatí. On ještě chvilku něco říká, ale ona se už neusmívá. Vypadá trochu nepřítomně.
„Půjdeš se mnou?“ Zeptá se on na závěr svého proslovu a zvedne se, aniž by počkal na odpověď. Ona neodpoví. S koleny způsobně u sebe se šoupne na kraj židle, uchopí pozlacenou kabelku a vydá se k východu. Zapomněl jí přidržet dveře, ale máchnul jimi tak, že by jimi stihlo projít několik zákazníků. Ve dvou vteřinách je na metry před ní a natahuje dlouhé nohy, jako by jimi chtěl kavárnu i s jejich stolkem odstrčit co nejdál od sebe. Ona se na vysokých podpatcích loudá za ním s pohledem upřeným na zem. Vzdálenost mezi nimi se zvětšuje.
Chodník kolem kavárny se stáčí do ostrého oblouku. On zvolí vnější, dlouhý oblouk cesty. Ona cupitá po vnitřní, krátké straně. V jediném plynulém, zákonitém okamžiku, který nedokážu popsat, ani napodobit, se ti dva přiblíží, on se otočí do protisměru – a padnou si do náruče.
- překl. „Páni!“, „Pane jo!“ [↩]
Napište komentář