Zdeněk Král píše pro pár přátel
V kavárně, kde zrovna sedím, se zdraví dva agenti. A vy si můžete myslet, že se chvástám, ale já prostě už od pohledu vím, co jsou zač. Ten mladší je zástupcem hardwarové nebo softwarové firmy. Ten starší pracuje ve firmě, která si to či ono kupuje. Od mladšího dostává provizi z uzavřených obchodů.
„Tak jaká je panika?“ Ptá se s úsměvem menší třicátník. (Pokračování textu…)
V kavárně, kde zrovna sedím, sedí také konzultant a jeho klient:
„…že ta vaše značka, že jako musí něco řikat. Že by jí měl každej rozumět. Že jako musí bejt jasná.“
U stolu za mými zády se odehrává jedna z těch kofeinových, marketingových porad. Zachycuji její závěr. Konzultant se snaží mluvit naléhavě, ale zní už skoro monotonně. (Pokračování textu…)
Přímo nad mojí hlavou se ozývá nezvykle hlučné čvachtání z velké, naplněné vany. Nahoře ale nikdo nebydlí. A koupelnu má ten byt úplně jinde.
Tahle událost s podivnými zvuky z neobývaného bytu mi připomněla jednu nenápadnou schopnost koček. Řekněme, že sedíš u pracovního stolu a zodpovědně se na laptopu připravuješ na jednání se zákazníkem a nehraješ při tom žádnou pitomou hru, prostě se normálně soustředíš na práci. Tuhle větu jsem měl napsat mnohem kratší. To je jedno. Vpravo kafe, vlevo podřimující kocour. Najednou kocour zvedne hlavu a pozorně sleduje něco za tvými zády. Něco se tam pohybuje sem a tam, poznáš to podle kocourových očí. (Pokračování textu…)
Ze zdi farní zahrady vzlétl havran a zmizel. Jeden z mnoha, kteří tu hřadovali. Po ránu se ochladilo, vítr ustal. Na trávě bez barvy teď tála jinovatka, nad ní ležela nízká vrstva čirého vzduchu, a na ní mlha, jakou tu dlouho neviděli. Chyběl v ní obvyklý ruch vesnické soboty. Jen občas štěknul pes nebo třesklo víko popelnice. Někde vysoko se rozsvěcelo a zhasínalo bledé slunce a barvilo mlhu sinavými odstíny. Nebylo vidět na krok. (Pokračování textu…)
V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…
Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor. (Pokračování textu…)