V kavárně, kde zrovna sedím, sedí také konzultant a jeho klient:
„…že ta vaše značka, že jako musí něco řikat. Že by jí měl každej rozumět. Že jako musí bejt jasná.“
U stolu za mými zády se odehrává jedna z těch kofeinových, marketingových porad. Zachycuji její závěr. Konzultant se snaží mluvit naléhavě, ale zní už skoro monotonně. Pokračování → 1 strana | 1 min
Přímo nad mojí hlavou se ozývá nezvykle hlučné čvachtání z velké, naplněné vany. Nahoře ale nikdo nebydlí. A koupelnu má ten byt úplně jinde.
Tahle událost s podivnými zvuky z neobývaného bytu mi připomněla jednu nenápadnou schopnost koček. Řekněme, že sedíš u pracovního stolu a zodpovědně se na laptopu připravuješ na jednání se zákazníkem a nehraješ při tom žádnou pitomou hru, prostě se normálně soustředíš na práci. Tuhle větu jsem měl napsat mnohem kratší. To je jedno. Vpravo kafe, vlevo podřimující kocour. Najednou kocour zvedne hlavu a pozorně sleduje něco za tvými zády. Něco se tam pohybuje sem a tam, poznáš to podle kocourových očí. Pokračování → 1 strana | 2 min
Ze zdi farní zahrady vzlétl havran a zmizel. Jeden z mnoha, kteří tu hřadovali. Po ránu se ochladilo, vítr ustal. Na trávě bez barvy teď tála jinovatka, nad ní ležela nízká vrstva čirého vzduchu, a na ní mlha, jakou tu dlouho neviděli. Chyběl v ní obvyklý ruch vesnické soboty. Jen občas štěknul pes nebo třesklo víko popelnice. Někde vysoko se rozsvěcelo a zhasínalo bledé slunce a barvilo mlhu sinavými odstíny. Nebylo vidět na krok. Pokračování → 2 strany | 4min →
V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…
Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor. Pokračování → 1 strana | 1 min
V kavárně, kde zrovna sedím, piju cappucino velké, takže tenhle text bude delší. Zato to bude jako vždycky celkem o ničem, takže se nemusíte bát času promarněného četbou.
Sedí tu takový pár. On je vysoký, mužný, sebejistý cizinec evropského vzhledu, s krátkými, hustými, tmavými vlasy. Je mu tak pětatřicet. Létu navzdory nosí svetr a pod riflemi na nohou semišové kozačky. Ona je štíhlá, atraktivní, dlouhovlasá bruneta, v lehkých letních šatech. Zdá se být trochu starší než on, ale to může být tím opálením. On mluví anglicky plynule, s jakýmsi kulatým přízvukem. Ona angličtinu drtí mezi zuby, věty zhusta prokládá českými výrazy. Pokračování → 1 strana | 2 min