V kavárně, ve které zrovna sedím…

V kavárně, kde zrovna sedím, piju cappucino velké, takže tenhle text bude delší. Zato to bude jako vždycky celkem o ničem, takže se nemusíte bát času promarněného četbou.

Sedí tu takový pár. On je vysoký, mužný, sebejistý cizinec evropského vzhledu, s krátkými, hustými, tmavými vlasy. Je mu tak pětatřicet. Létu navzdory nosí svetr a pod riflemi na nohou semišové kozačky. Ona je štíhlá, atraktivní, dlouhovlasá bruneta, v lehkých letních šatech. Zdá se být trochu starší než on, ale to může být tím opálením. On mluví anglicky plynule, s jakýmsi kulatým přízvukem. Ona angličtinu drtí mezi zuby, věty zhusta prokládá českými výrazy. Pokračování → 1 strana | 2 min

V pondělí ráno se vždycky přepočítej

Jednou se probudíš po lehkovážné noci do nejapného rána, do postele, v níž uslyšíš oddechovat někoho dalšího, uslyšíš, ale neuvidíš, bude ještě tma a ty nebudeš vědět ani chtít, natož si vzpomínat, raději posbíráš svršky a vypotácíš se na ulici, kde už mezitím zhasly lucerny a je tolik denního světla, až tě to zarazí a začneš hledat hodinky, budeš je hledat všude, jenomže v každé kapse nahmatáš něco jiného, než v ní bývalo, věci se nějak přemístily a některé ani nepoznáš, třeba tu rtěnku nebo očko na čištění uší, a tak budeš zvažovat, jestli by ses neměl vrátit, ale pak najdeš hodinky, byly na zápěstí – tak vidíš, a už víš, že ti ujel vlak, že je pozdě, nic obrazného, prostě bude pozdě a jediná šance bude taxík, jenomže, když ho zavoláš, dispečink neodpoví, ticho jak po apokalypse, mráz ti z něj poběží po zádech, ale hned se to vyjasní – volal jsi do portmonky, mobil je v kalhotách, tedy přesně tam, kam ho ze zásady nestrkáš, no co to má být toto, vrtíš hlavou a celý se ošiješ, což zaujme taxikáře a začne si tě prohlížet v zrcátku, aby ne – pasažér samý steh, to se hned tak nevidí, jenomže ty nebudeš chápat, proč tak zírá, natož aby sis vzpomněl, jak a kdy jsi se dostal do taxíku, myslíš si, že on si myslí, že nemáš na zaplacení, a taky ano, v kapse, kde před chvílí byla portmonka, najdeš teď jen mobil, a tak se chytíš za hlavu a bum – vyděsíš se podruhé, protože v prstech ucítíš neznámé vjemy, nečekané hrany, kůži tvrdou a studenou jako hovězina, a jsou to pocity tak děsivé, že leknutím zatajíš dech a držíš ho překvapivě dlouho, ale nakonec vydechneš dvojnásobnou úlevou, protože ti dojde, že to, cos nahmatal, je portmonka, nějak se přilepila na čelo nebo co se to s tebou děje, nemůžeš na to přijít a tak se mračíš na sebe i na taxikáře a mračíš se a mračíš, a když zmatený a podrážděný konečně doklopýtáš do kanceláře, kde už všichni pijou druhé kafe, namísto „dobrý den“ vypálíš „věnujte se laskavě řízení“ a všichni tě začnou zaraženě pozorovat a otáčet se za tebou, a jakoby to nestačilo, za rohem, u kuchyňky, tě najednou někdo obejme kolem ramen a osloví tě tlumeným, laškovným hlasem nazdar Jiřino, tebe bych tu nečekal, stav se pak u mě, což tě zarazí, protože jednak se nejmenuješ Jiřina ani Jirka a pak – co má co na tebe šahat, že, ale než si to stačíš srovnat, odeberou se všichni na poradu a ty, místo abys toho využil a honem – ale honem zmizel domů, půjdeš s ostatními, oteklý, vyprahlý, rozčilený, a když se šéf zeptá, kdo co má, zvedneš rázně ruku, ne že bys měl něco jiného než bolavé spánky, ruku zvedneš z potřeby to ráno zamluvit, odčinit a dylýt, a jak zvedneš ruku, všichni zvednou obočí a nastane úplné ticho, nikdo nedutá, obzvlášť ty ne a všichni zírají na tebe a ty zíráš na tu ruku, na tu útlou, bílou ruku s libidinózně dlouhými prsty a krásnými, pěstěnými nehty, které bohužel nezvratně dokazují, že nic nesmažeš, nezamluvíš, neuprosíš, jelikož totiž, v té tmě a chvatu a potácení jsi si na sebe navlékl cizí tělo.