V kavárně, kde zrovna sedím, sedí také konzultant a jeho klient:

„…že ta vaše značka, že jako musí něco řikat. Že by jí měl každej rozumět. Že jako musí bejt jasná.“

U stolu za mými zády se odehrává jedna z těch kofeinových, marketingových porad. Zachycuji její závěr. Konzultant se snaží mluvit naléhavě, ale zní už skoro monotonně.

„Dlouhodobej plán s těma vizema – mise, cíle, poslání. Ředitel. Dyť vy chcete bejt největší na trhu ve svym oboru už v dvatisícešestnáct!“

Odmlčí se. Představuji si, že teď zírá na klienta a čeká na nějakou reakci. Když je ticho příliš dlouhé, popozvedne hlas. „Mě na tom znervozňuje, že vy ještě jako nevíte, čim chcete jako značka být!“ A zase se odmlčí.

Tentokrát to zabralo.

„Já to hodim Alešovi v tom ňákym našem gardu a – “ říká klient chlácholivě a rovněž monotonně. „- a to dáme!“

Pak řeknou „tak jo“, vrznou židle, šustí bundy a papíry, cvakají zámky aktovek. Když jdou k východu, prohlédnu si je: dva sympatičtí, inteligentní muži. Vypadají na třicet nebo čtyřicet let. To ty voskové tváře a těžké kruhy pod očima.

Napište komentář