Momentky městských ptáků

1) Kosi

Moje žena v zimě krmí ptáčky. Krmí? Futruje je. Chodí po sídlišti a sype zrní všude, kde nezamrzne. Kupuje toho kýble. A není zdaleka sama. Tady v zimě ptáci lítají už jen na to, co jim zrovna chutná. Zašlo to příliš daleko. Na jaře se to potvrdilo. Jednou jsem se vracel domů a všiml si kosů. Do té doby nebyli nikde. Teď byli všude. Batolili se na trávě kolem chodníků a dýchavičně žebrali o housku. Byli jich desítky. A každý měl velikost jatečního holuba.

2) Kačenky

Míval jsem kancelář na břehu Botiče. Na potoce žil kačer s kačenou. Celý rok jsem pozoroval jejich tuctový televizní život. Jezdívali podél břehů. On vpředu, ona za ním. Něco našel, sežral to. Pak na to místo doplula ona a sežrala, co mu zbylo. Idylka. Na čas zmizeli. Vrátili se už s káčaty.

Jednou se objevil další kačer. Od té doby to chlapi táhli jen spolu. „Plavu tamhle, plaveš se mnou?“ „Jasně, deme.“ Ona s káčaty zůstávala víc a víc pozadu, až někde u větví… pff… má smysl o tom psát víc?

3) Holubi

Holubi jsou blbí. Jen jednou jsem je viděl stavět hnízdo a vím o nich všechno.

Přiletěl první, přinesl dvě klády. Dal je křížem na větev. Vylezl na ně a začal bydlet. Jedna se zlomila, obě spadly. Blbec.
Přiletěl druhý, přinesl slámu. Proč, proboha?! Pozdravil prvního. Sláma mu vypadla, odnesl jí vítr.

Začali se hádat. Uprostřed hádky, bez jakékoliv logiky, jen tak uprostřed věty začali – tamto. Tak se ukázalo, že to byly lesby. Proč staví hnízdo, když v podělaném holubím světě není formulář žádosti o adopci?

Nakonec postavily něco tak napůl. A když to měly, zdálo se jim to málo, tak se odstěhovaly na kostel. Na opuštěnou ruinu přiletěl vrabec, dělal na tom třicet sekund a měl supr byt na léto. Holubi jsou blbí!

4) Sokoli

Vy potkáte sokoly leda na smetišti nebo na řece, když je dost špinavá. Já jim ale na parapet dával mák. Profesor Větvička psal, že jim dávám lógr, ať to nedělám. Houby lógr! Mák je to, kde bych já vzal lógr? Ale dobře.

Ve čtvrtek jsem větral v pracovně. Vrátím se zavřít okno – guano u dveří, guano na záclonách. A z novin na stole vyzobané všechny tečky!

Sokoli? Ani vznešení, ani majestátní… Hele, kdo mi to zas klepe na okno a slintá!
To musí být tím kofeinem.

5) Kosi

Nedávno nám na balkon přiletěl zpívat nadržený kos. Řval tak nahlas, že drnčelo sklo. Dokázal jsem ho nahrát na mobilní telefon přes zavřené okno, osm metrů od něj! Přehrát se to pak dalo jen s hlasitostí na minimu. Můj kocour na balkoně lovívá dravce, ale před kosem utekl.

Tuhle příhodu mi nikdo nechce věřit. Ale kde jsem asi vzal tu nahrávku?!

Věděli jste, že někteří sídlištní kosi zpívají jako autoalarm? Íííúúú – íiiúúú – íiiúúú…

6) Straka

V ulici Pod Terebkou je malé parkoviště, u něj trávník a na něm jedle. Nebo borovice? Něco s jehličím. Možná to bylo listí. Na tom nezáleží. Šel jsem zrovna okolo, když se z koruny ozýval vzteklý ptačí křik a hlučný tlukot křídel. Pak bylo slyšet rány – něco padalo k zemi a těžce to naráželo do větví. Plesklo to o zem – holub. A rozplácnutý. Na něm vítězoslavně stála straka. Naposledy holuba nakopla, plivla mu na záda, opřela se o kmen a zapálila si cigáro.

„Ty a já jsme jedné krve.“ Zašeptal jsem obdivně.

„Ani náhodou, nádhero.“ Odsekla. „Já jsem z Nuslí!“

Čtyřikrát o neviditelnosti

Jsem v restauraci na obědě: vcelku nepovedená čočka na kyselo s kouskem slaného tuhého masa. Ach jo.
Těžce polknu dvě sousta a začnu se rozhlížet kolem. Uvidím nádor. Sedí tamtomu pánovi přesně v centru temene. Je nápadný svou velikostí, na druhou stranu je ale bezvadně kulatý a spolu s dalšími kousky hlavy tvoří kompozici uspořádanou tak symetricky, že vlastně nápadný není. Otrlé městské oko totiž zaznamenává jen nepravidelnosti a vyšinutí z normy. Naše vnímání je tak stereotypní! Pokračování → 1 strana | 1 min

Okamžik mezi dvěma vlaky

(Ve stanici Ládví některé vlaky končí. Cestující musí vystoupit a chvilku počkat, než přijede další souprava. Pořídil jsem tady další momentku města.)

Na lavičce pod eskalátory sedí žena. Je jí kolem padesáti. Má robustní, hranatou tvář bez nápadných rysů a takovéty jemné vlasy, co prý nejdou učesat. Je oblečena v modrém kostýmu se sukní nad kolena. Sukně je kratší, než se v jejím věku očekává, ale táhnou se z ní mladistvé, dlouhé, ladné nohy.

Hned vedle ní je zamilovaný tělnatý párek čtyřicátníků. Milenci jsou v bílých a pastelových barvách, kontrastujících s jejich kropenatou, opálenou kůží. A jakoby jim bylo sedmnáct – hledí si do očí, hubičkují se, vrkají a v těsném obětí se neustále kolébají sem tam. Milé i otravné.

Dvojice se tyčí nad ženou na lavici. Stáli by klidně na ní a nevšimli by si toho. Žena po nich pokukuje – zpočátku jen nenápadně a stydlivě, po chvíli už na ně zírá bez zábran. Civí hlavně na ni. Přímo hltá její výraz. Polkne. Protáhne si nohy, až se lýtkem dotkne nohavice muže a – . A přijíždí vlak. Postavy se rozcházejí, prostor se vyprazdňuje.

Město je prorostlé podhoubím příběhů.

Jemné umění padesáti slov

První zmínku o příbězích na padesát slov jsem četl v knize Daniela Pinka: A Whole New Mind. Psal, že britský The Daily Telegraph prý dlouho sponzoroval každoroční soutěž v psaní „miniság“.

Další jsem našel na jeho webu. Tentokrát tu byl i odkaz na stránky s hotovými příběhy. A tam jsem je viděl na vlastní oči. Skutečné minipovídky se začátkem a koncem a často i s nečekaným zvratem. Přesně na padesát slov.

Už pouhé věty byly slibné:

„Má dívka začala sledovat zprávy BBC nahá.“ nebo „Včera večer jsem našel opici ve své posteli a v mém pyžamu, jak kouří a čte Dostojevského.“ nebo „Pospěš má motorová pilo a zbav mě maček!“ (Čím mladší autor, tím větší obliba v hororech.) Pokračování → 1 strana | 2 min

Ztracený automobil

Pokud jste dnes ještě nepřišli na žádnou zábavnou myšlenku, podívejte se na tuhle momentku. Osmdesát slov a spousta místa pro vaši filmovou představivost.


Novodvorská ulice stoupá do kopce. Jedna její část se podobá dlouhé úsečce zakončené dvěma kruhovými objezdy. Řidiči se zatočí na objezdu, překonají rovný úsek, zase se zatočí a mizí. Je to jako na dětském hřišti, jen horší.

Zaujal mě tu pohyb jednoho vozu. Jiné automobily hned za křižovatkou vyrazily vpřed. Rychle, neuroticky. Tenhle vůz projížděl objezdem vláčně a táhle, aby stejným, neměnným tempem plynul k další křižovatce.

Bylo mi velkým potěšením sledovat ho, jak se disciplinovaně šine k obzoru a celou cestu za sebou táhne přetržené vlečné lano.

13. stránka ze 15« Začátek...1112131415