Co kdyby se všichni cestující umyli?

Za tu dobu, co žiju ve Městě, neminul jediný rok, aby si místní nestěžovali na cestování hromadnou dopravou. Nejde o MHD. To je OK. Jde o lidi. Smrdí.

Špatné je léto. Horší je zima. Takový zimní autobus, nacpaný lidmi, když řidič po ránu zapne topení naplno… Hu! Prý by pomohlo, kdyby se lidé umyli. S tím asi souhlasí všichni. Ale je to oprávněný požadavek? Já tvrdím, že každá obecná pravda si zaslouží konkrétní kritiku. A hned se do ní taky pustím. Pokračování → 1 strana | 2 min

Co potřebuje k životu Číňan v Čechách?

Vystoupil jsem z metra poblíž Vyšehradu a chystal se sejít pod Nuselský most. Cestou do údolí jsem si všiml dvou Číňanek, jak dole za silnicí kutily něco u jednoho stromu.

Číňani mě udivují. Jak mohou přijít z takové dálky a z tak odlišného prostředí, sebrat svůj majetek a děti a začít někde, kde nic neznají – v cizí zemi, někde v paneláku, v pronajaté kočárkárně? Musí být odvážní.

Když jsem ty dvě uviděl, uvědomil jsem si, že čínské Pražany na ulici potkávám zřídka. Jakoby celé dny jen pracovali a mezitím byli někde ukrytí. Vídám je v obchodech za kasou nebo před obchodem, jak vykládají zboží, ale na procházce?

Zdá se mi, že Číňani město, ve kterém začnou nanovo žít, skoro nepotřebují. Našli si efektivní způsob jak se vypořádat s otázkami praktického života a tím asi jejich zájem nebo schopnost spojit se s novým prostředím končí. Možná si s sebou z domoviny přinášejí i malý svět, ve kterém si bohatě vystačí s rodinou, několika krajany a příjmem ze zeleniny. Anebo se mýlím?

Ženy stály u stromu, držely ho za větev a zkoumaly jeho listy. Zaujatě je obracely, prohlížely, žmoulaly a hladily jakoby se jim do rukou dostal malý synovec. Šel jsem se na to místo později podívat a našel tu morušovník.

Jak recyklovat literární dílo

Ode dne, kdy jsem téměř přestal jezdit po městě autem, jsem už přečetl dvě knihy. Vlezu do MHD, čtu. Takto jsem spolknul A Whole New Mind od D.H. Pinka a Now, Discover Your Strengths od M. Buckinghama – obě vynikající, výživné, podněcující. Pak jsem načal třetí knihu – Hot Spots od L. Gratton. A – eh – uvízl jsem. Přelouskal jsem jen padesát stran a nemůžu se hnout z místa.

Přitom námět knihy je dobrý. „Hotspots jsou místa a situace, kde a kdy spolupráce vzkvétá, plodí mohutnou energii, produktivitu, inovace a nadšení.“ Autorka s tím má rozsáhlé zkušenosti. Objasňuje jev a podmínky jeho vzniku, naznačuje, jak přispět k jeho výskytu a tak. Pěkné téma. Také bych chtěl pracovat tam, kde všechno jde, s lidmi, kteří chtějí uspět, v prostředí, kdy se daří vymýšlet i realizovat. A určitě bych chtěl vědět, jak se dá taková situace navodit (Poněvadž by se z toho dalo udělat lukrativní poradenství.). Jenže číst o tom mi nějak nejde. Pokračování → 1 strana | 2 min

Kořen městské módy

Viděl jsem ji dvakrát v jediném dni na různých místech Prahy a od té doby ani jednou. Možná byla návěštím nového trendu. Snad ne. Pro mě byla každopádně novinkou.

Mluvím o neobvyklé sukni. Její zvláštností bylo, že od spodního okraje pokračovala až ke stehnům. Představte si plátěný pytlík s dvěma otvory ve dně. Protáhněte jimi nohy, uvažte pytlík kolem pasu. Spodek naaranžujte tak, aby se celek z dálky jevil jako krátká sukně – et voilá! – máte sukni s dnem; skvělé opatření proti spodním proudům.

Připomnělo mi to prdologa. Víte, kdo je prdolog? Prdolog je americký vědec, který se rozhodl namazat si kapsu na pilulkách, po nichž prdy přestanou smrdět. Jde o skutečného vědce. Byl o něm pořad na kabelovce.

Asi si říkáte, jak dělal analýzu. Lovil snad duchy na veřejných záchodcích? Ale ne. Je to jednodušší. Najmul si lidi a ty mu přispívali. Upnul jim na tělo prdojem – něco jako zmíněnou „sukni“, jen z neprodyšné fólie a s fešáckým ventilkem nahoře. Pokusné osoby si v ní vykračovali po laboratoři a postupně se měnili v balón.

Ach, ženská módo, odkud se berou tvé bizarní fantasie?

Co všechno může ještě být placebo?

„I invented this placebo camera…“, „ (Ze Frank ve své „Nerdcore comedy„)

„How richly bizzare!“ (některá filmová postava)

* * *

„Vynalezl jsem placebo-fotoaparát.“ Nádherné, dráždivé spojení slov! Pan Frank by si zasloužil potlesk a uznání, i kdyby ukončil svou řeč hned po nich. Jen si to vychutnejte, nechte se unášet představivostí. Jak by mohla takový foťák vypadat? Co by mohl umět? Jak by se asi používal? Nebo užíval?

Jako kluk jsem uměl několik kouzelnických triků. Jeden – opravdu dětský – byl trik se stojící sirkou. To vezmete sirku, postavíte ji na stole na hlavičku a sirka zůstane nevysvětlitelně, bez jakékoliv pomoci stát! Óóóó!

Zvláštní bylo, že diváků, kteří se divili, nebylo mnoho. Více bylo těch – dospělých – diváků, kteří fázi údivu prostě přeskočili a rovnou mi začali vysvětlovat, jak jsem trik udělal nebo proč to, co jsem udělal, není důležité. Zůstával mi z nich rozum stát. Chápal jsem jen, že nechtěli být okouzleni. Přemýšlel jsem o nich tak dlouho, až jsem se dopracoval k dětskému psychologickému testu. Při každé návštěvě restaurace jsem nenápadně postavil sirku na neobsazený stůl a zpovzdálí pak pozoroval, co se bude dít. Nic jsem nevyřešil, ale aspoň jsem našel další typ lidí. Takových, kterým stálo za to se i vrátit, aby mohli sirku položit. Sirky nestojí. Sirky mají ležet. Hotovo.

Myslím, že triky všeho druhu by se daly chápat jako placebo. Placebo-realita. Když „spolkneme“ sirku stojící bez opory na hlavičce, otevře se nám na okamžik svět beze zdí a zavřených dveří. Je v něm možné to, o čem byste jinak ani nepřemýšleli. Někteří lidé, aby získali tento úhel pohledu na svět nebo práci, platí školení a mentory a duchovní učitele. A ono možná stačí nechat se okouzlit a žasnout.

Ale k věci. Moje dnešní dobrá otázka zní: Co – podle vás – také může být placebo? Najdete něco tak nepřekonatelně super, jako Ze Frankův placebo foťák? (Mimochodem, věděli jste, že je to výrobce internetových hraček?) Bude to pěkné cvičení pro pravou hemisféru mozkovou. Není třeba se omezovat, můžete se zaměřit na placebo věc, placebo činnost, placebo jev, událost anebo něco… nevím – cokoliv. Co by váš výtvor měl za vlastnosti? Jak by se používal? A museli bychom ho vždycky zapít, abychom pocítili jeho účinek?

Nechám to na vás. Ale neodpustím si aspoň jeden vlastní pokus (podle vzoru Ze Franka):

  • Myslíte, že od médií dostáváme placebo-zprávy? Nejsou opravdové, ale když je vstřebáme, svět je takový jako ony.

A na závěr Ze Frank:

  • „Vynalezl jsem placebo-fotoaparát. Je o hodně levnější než normální a i když se s ní nedá fotit, pořád máte pocit, že jste v obrazu.“

Svoje nápady mi můžete zaslat emailem nebo uložit jako komentáře k tomuto článku. Druhá varianta potěší víc lidí.

14. stránka ze 15« Začátek...1112131415