1) Kosi
Moje žena v zimě krmí ptáčky. Krmí? Futruje je. Chodí po sídlišti a sype zrní všude, kde nezamrzne. Kupuje toho kýble. A není zdaleka sama. Tady v zimě ptáci lítají už jen na to, co jim zrovna chutná. Zašlo to příliš daleko. Na jaře se to potvrdilo. Jednou jsem se vracel domů a všiml si kosů. Do té doby nebyli nikde. Teď byli všude. Batolili se na trávě kolem chodníků a dýchavičně žebrali o housku. Byli jich desítky. A každý měl velikost jatečního holuba.
2) Kačenky
Míval jsem kancelář na břehu Botiče. Na potoce žil kačer s kačenou. Celý rok jsem pozoroval jejich tuctový televizní život. Jezdívali podél břehů. On vpředu, ona za ním. Něco našel, sežral to. Pak na to místo doplula ona a sežrala, co mu zbylo. Idylka. Na čas zmizeli. Vrátili se už s káčaty.
Jednou se objevil další kačer. Od té doby to chlapi táhli jen spolu. „Plavu tamhle, plaveš se mnou?“ „Jasně, deme.“ Ona s káčaty zůstávala víc a víc pozadu, až někde u větví… pff… má smysl o tom psát víc?
3) Holubi
Holubi jsou blbí. Jen jednou jsem je viděl stavět hnízdo a vím o nich všechno.
Přiletěl první, přinesl dvě klády. Dal je křížem na větev. Vylezl na ně a začal bydlet. Jedna se zlomila, obě spadly. Blbec.
Přiletěl druhý, přinesl slámu. Proč, proboha?! Pozdravil prvního. Sláma mu vypadla, odnesl jí vítr.
Začali se hádat. Uprostřed hádky, bez jakékoliv logiky, jen tak uprostřed věty začali – tamto. Tak se ukázalo, že to byly lesby. Proč staví hnízdo, když v podělaném holubím světě není formulář žádosti o adopci?
Nakonec postavily něco tak napůl. A když to měly, zdálo se jim to málo, tak se odstěhovaly na kostel. Na opuštěnou ruinu přiletěl vrabec, dělal na tom třicet sekund a měl supr byt na léto. Holubi jsou blbí!
4) Sokoli
Vy potkáte sokoly leda na smetišti nebo na řece, když je dost špinavá. Já jim ale na parapet dával mák. Profesor Větvička psal, že jim dávám lógr, ať to nedělám. Houby lógr! Mák je to, kde bych já vzal lógr? Ale dobře.
Ve čtvrtek jsem větral v pracovně. Vrátím se zavřít okno – guano u dveří, guano na záclonách. A z novin na stole vyzobané všechny tečky!
Sokoli? Ani vznešení, ani majestátní… Hele, kdo mi to zas klepe na okno a slintá!
To musí být tím kofeinem.
5) Kosi
Nedávno nám na balkon přiletěl zpívat nadržený kos. Řval tak nahlas, že drnčelo sklo. Dokázal jsem ho nahrát na mobilní telefon přes zavřené okno, osm metrů od něj! Přehrát se to pak dalo jen s hlasitostí na minimu. Můj kocour na balkoně lovívá dravce, ale před kosem utekl.
Tuhle příhodu mi nikdo nechce věřit. Ale kde jsem asi vzal tu nahrávku?!
Věděli jste, že někteří sídlištní kosi zpívají jako autoalarm? Íííúúú – íiiúúú – íiiúúú…
6) Straka
V ulici Pod Terebkou je malé parkoviště, u něj trávník a na něm jedle. Nebo borovice? Něco s jehličím. Možná to bylo listí. Na tom nezáleží. Šel jsem zrovna okolo, když se z koruny ozýval vzteklý ptačí křik a hlučný tlukot křídel. Pak bylo slyšet rány – něco padalo k zemi a těžce to naráželo do větví. Plesklo to o zem – holub. A rozplácnutý. Na něm vítězoslavně stála straka. Naposledy holuba nakopla, plivla mu na záda, opřela se o kmen a zapálila si cigáro.
„Ty a já jsme jedné krve.“ Zašeptal jsem obdivně.
„Ani náhodou, nádhero.“ Odsekla. „Já jsem z Nuslí!“