Zase jednou v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Já to tady prostě miluju! Poslední dobou mě ty návštěvy ale stojí tolik času, protože – ty postavičky – to prostě nejde hned odejít.
* * * * *
K informačnímu pultu přichází plešatý pán, odhadem něco přes sedmdesát. Tlačí nákupní košík, je to ale čistý, upravený člověk – ten typ, co košík šlohne, protože je to šikovná věc, a když ji můžou mít šmudlové, tak on, bývalý jánevímco, má na něj právo tuplem. V košíku má hromádku knih, kabát, hůlku a křesílko. Křesílko si postaví před pracovnici za pultem, čímž k ní kompletně zablokuje přístup, a začne jí – nevýmýšlím si – začne jí valit klíny do hlavy. Dělá to dlouhými, šroubovanými souvětími, plnými intelektuálních keciček. Úplně stejně, jako to dělal, když byl asákem na fildě nebo kde. Tenkrát mu to místo milenek vyneslo leda kolegyně a kamarádky, ale nepoučil se a hustí to do padesátileté maminy, co to jde. Je to vlastně horší, za ty roky se mu smysl pro efekt a míru zhoršil ještě víc, takže nemůže přestat. Mluví tlumeně, když jsem ho po pěti minutách míjel, sotva jsem na těch pár metrů zaslechl: „Já žádný spisovatele neznám. Já se znám jenom s mumlymumly a taky s mumlymumly“ (Zdvižené obočí, vítězný úsměv.)
(Pokračování textu…)