Ohlédnutí za Maratonem psaní 25.5.2013

V sobotu, 25. 5. 2013 jsem pořádal třetí celodenní Maraton psaní – kreativní happening, spisovatelský zajatecký tábor. Nebo spisovatelský úkryt. Jak to kdo bere. Psalo se v historickém sklepení pod starou Prahou.

Princip Maratonu je jednoduchý – vezme se chráněné, inspirativní místo, kde chybí obvyklá rozptýlení (internet, mobil, rodina, zaměstnavatel) a umístí se do něj skupina autorů. Autoři se na velmi dlouhou dobu vystaví možnosti i nutnosti psát. Vznikne elektrizující atmosféra soustřednosti, činorodosti, zaměření na cíl. Drobný vedlejší program brání vyčerpání a apatii. Psaní se střídá se s autorským čtením ukázek napsaného. Psát a psát, napsat co nejvíc. Na editování se vždycky chvilka najde jindy.

Byla to nádhera! Byl to výkon! Pokračování → 1 strana | 2 min

Momentka muže před dámskými oděvy

Poblíž kavárny, ve které zrovna sedím, je obchod s dámskými oděvy. Štendrů nepočítaně – nejmíň šest! Před chvilkou stál před vchodem manželský pár, tak 35, romové, pěkně oblečeni. On měl jasně zelený svetr a červené tenisky – za to mohla určitě ona. Ji si nevybavuji.

Teď už tam nejsou. Viděl jsem, jak na něj padla a úpěnlivě zakvílela: „Pojď tam se mnou! Prosím! Musíš mi poradit!“ Zvednul ruce a ustoupil o dva kroky. „Ne! Nejdu! Ne! Nebudu radit! Nepudu tam. Ne!…“ Ustupoval a volal pořád hlasitěji a hlasitěji… a pak utekl naproti do mekáče a schoval se tam na záchodcích.

Vy byste to asi nazvaly zbabělostí.

Momentka studentky češtiny

Buffet Městské knihovny pražské. U stolků několik dvojic při jazykové výuce.
Mladý muž v těžkých brýlích s univerzitním výrazem, v červeném tričku, s červeným miničírem na hlavě. Jeho cizokrajná studentka. Mluví na ni švédsky, občas to proloží perfektní němčinou. Vysvětluje jí – velmi akademicky – českou gramatiku. Neváhá používat současně latinské i české odborné názvosloví.

Ona sedí v předklonu,bolestivě se mračí a usilovně si tře čelo. Čas od času, když se jí podaří svést ho k rozpustilému rozhovoru, ožije, narovná se a vesele se směje. On si ale vždycky tak po pěti minutách uvědomí, že upadl do léčky, ukáže do knihy a zase vysvětluje. Teď dokonce žádá odpovědi. Nebožačka sedí v předklonu, jednou rukou se drží za břicho, druhou si mne čelo. Má hroznou migrénu. Má takovou migrénu, až se jí dělají mžitky před očima, raději je zavře. Ve tmě za víčky ale nenachází úlevu, ze všech stran znějí hlasy domorodců. Tuhle výuku si zaplatila, protože jí někdo kdysi řekl, jak je čeština krásná. To co slyší se ale nejvíc podobá chrčení elektrických holících strojků, narážejících na strniště…

Miky a televize

Byla to typická situace těsně před kolapsem. Vozy už se sotva šinuly, mezery se zkracovaly, tu a tam sice ještě někdo popojel rychleji, ale provoz už ve skutečnosti dávno zatuhnul. Veškerý pohyb teď sloužil jen k tomu, aby se kolona utáhla a znemožnila únik.

Miky a jeho matka uvízli na mostě, jen pár minut jízdy od centra, tak blízko komfortu jeho širokých, vzdušných ulic a zametených chodníků, kaváren, obchůdků…

„Už tam budem, mami?“ Zeptal se chlapec.

„Vypadá to blbě, Mišáku.“ Pokračování → 4 strany | 7min →

Holubi

Nemine den, abych z balkonu nevyháněl holuby. Nehybně sedí na zábradlí, obvykle dva-tři, a zírají na mě. To je všechno.

Nedá se to vydržet!

Ptáci se nehnou, když je odháním máváním za oknem, nezvednou se ani, když vstoupím na balkon. Pokaždé musím vzít koště nebo tlusté rukavice a shodit je.

Bum.

Leží pod balkonem, na trávníku, na zádech a zírají na mě nahoru. Výraz v jejich prázdných tvářích se nezměnil. A já vím, že až se tam dolů podívám za hodinu nebo za pět, budou tam pořád ležet a zírat. No, aspoň nejsou na mém zábradlí.

Nakonec se ale vždycky najde někdo, kdo je otočí na břicho. Holubi se pak dostanou do baráku a výtahem nahoru. Některá soucitná babička je nechá projít bytem na balkon – a už na mě zase zírají!


(Poznámka: Zásadní zprávu o holubech a jiných městských ptácích najdete v povídkovém textu Momentky městských ptáků.)

10. stránka ze 15« Začátek...89101112...15 »