Město myšlenek

Poblíž kavárny, ve které zrovna sedím, je obchod s dámskými oděvy. Štendrů nepočítaně – nejmíň šest! Před chvilkou stál před vchodem manželský pár, tak 35, romové, pěkně oblečeni. On měl jasně zelený svetr a červené tenisky – za to mohla určitě ona. Ji si nevybavuji.

Teď už tam nejsou. Viděl jsem, jak na něj padla a úpěnlivě zakvílela: „Pojď tam se mnou! Prosím! Musíš mi poradit!“ Zvednul ruce a ustoupil o dva kroky. „Ne! Nejdu! Ne! Nebudu radit! Nepudu tam. Ne!…“ Ustupoval a volal pořád hlasitěji a hlasitěji… a pak utekl naproti do mekáče a schoval se tam na záchodcích.

Vy byste to asi nazvaly zbabělostí.

Buffet Městské knihovny pražské. U stolků několik dvojic při jazykové výuce.
Mladý muž v těžkých brýlích s univerzitním výrazem, v červeném tričku, s červeným miničírem na hlavě. Jeho cizokrajná studentka. Mluví na ni švédsky, občas to proloží perfektní němčinou. Vysvětluje jí – velmi akademicky – českou gramatiku. Neváhá používat současně latinské i české odborné názvosloví.

Ona sedí v předklonu,bolestivě se mračí a usilovně si tře čelo. Čas od času, když se jí podaří svést ho k rozpustilému rozhovoru, ožije, narovná se a vesele se směje. On si ale vždycky tak po pěti minutách uvědomí, že upadl do léčky, ukáže do knihy a zase vysvětluje. Teď dokonce žádá odpovědi. Nebožačka sedí v předklonu, jednou rukou se drží za břicho, druhou si mne čelo. Má hroznou migrénu. Má takovou migrénu, až se jí dělají mžitky před očima, raději je zavře. Ve tmě za víčky ale nenachází úlevu, ze všech stran znějí hlasy domorodců. Tuhle výuku si zaplatila, protože jí někdo kdysi řekl, jak je čeština krásná. To co slyší se ale nejvíc podobá chrčení elektrických holících strojků, narážejících na strniště…