Tak vy byste, děti, chtěli, abych vám vyprávěl něco z tý doby, kdy já byl ve vašich letech?  No tak to já vám povím, jaký to bylo, když jsem s Denim chodil do týhle školy. Když říkám ‚Deni‘, vědí všichni, o kom mluvím? Aby ne. Dobře.

Tak v tý době Deni prodával bohatým čtvrťákům na záchodcích dýky. Chtěl za ně tisíc osm set za kus. To bylo přesně tolik, aby si kluci stěžovali, že je to drahý a přece na to dokázali snadno ušetřit z kapesnýho.  Deni se dobře učil. Znal matematiku, znal lidi. Deni měl odhad jako málokdo.

Obvykle trůnil na míse, kolem plno jiných kluků, kouřil a vykecával se. Občas se s ním někdo v kabince zavřel a Deni mu za těm zavřenýma dveřma prodal dýku. Ne pokaždý. Někdy toho dotyčnýho Deni  vzal kolem ramen, přátelsky k němu promlouval, až v rozhovoru došli ke dveřím, ze kterých ho Deni decentně vyšoupnul – s prázdnou. Deniho si všichni považovali.

Asi se ptáte, kde takovej kluk bral dýky? Od Osmana.

Osman byl Deniho druhej táta. Takovej vytáhlej, hubenej chlap. Měl dlouhý, plavý vlasy a světlounký oči s dlouhýma řasama a k tomu takovu protáhlou, souměrnou tvář. Vypadal jako víla nebo nějakej sighalovskej anděl. Deni ho miloval víc než vlastního, protože ten vlastní mu dával sice prachy, zato pan Osman ho bral na výlety pryč vodsuď, z tohohle zapráskanýho sídliště. Vypadli do lesa nebo jeli nazdařbůh autem a kolikrát jen tak seděli a vymýšleli si různý příběhy. Společně byli pořád v luftu, kam za nima nikdo nemoh, hlavně Deniho máma ne.

Jinak působil Deni dojmem přízemního člověka, kterýho zajímají jen materiální věci. Prachy.

A tenhle pan Osman ty dýky koval u nich v garáži. Jsou lidi, že tam maj auto cha-cha. Koval je pořád dokola, byl to snad nějakej rituál nebo něco. A jak byl roztržitej, některý rozdal jako suvenýr a spoustu jich vyhodil, že nebyly dokonalý. A nic si nepamatoval. A vám už je to jasný.

S Denim jsem se seznámil na hajzlíku. Vídali jsme se sice už dřív – stejný ročník, učebny vedle sebe – ale nemluvili jsme spolu. Žáci na sebe vcelku nevražili. Trochu kvůli holkám, zbytek udělal fotbal. No a já zrovna začínal s prodejem kuřiva, když školník udělal razii a chytil mě, jak si strkám prachy s matrošem pod košili. Bylo jasný, že tohle nedopadne dobře. Viděl jsem tehdy jen dvě možnosti: zdrhnout, nebo ho sundat. Jenže na žádnou jsem neměl; byl jsem malej kluk a teprv jsem se v tom učil chodit. Deni si ale vzal školníka stranou a nějak to s ním srovnal. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, co ho to stálo. A Deni to nikdy nechtěl zpátky. Pražský základky tehdy bývaly pořádná džungle, ne jako dneska, po reformě školství. Sedíte si tu v těch hezounkých, vyžehlených uniformách, s pěknýma notebookama před sebou a ruce máte čistý. A tak to taky zůstane, co sem budete chodit. Sám na to dohlídnu.  Ale tehdy, protloukat se Prahou samotnej, bylo pro jednoho kluka moc. Tak jsme to tedy dali dohromady a od tý doby se záchodům na druhym patře říkalo Tržiště.

Ještě vám musím říct o Burákovi. To nebylo jeho pravý jméno, tak se mu jen přezdívalo. Pravý jméno musím tajit, poněvadž Burák je dneska moc významnej pán ve vládě. Tak a teď jsem to málem prozradil!

Takže Burák. Uměli byste si představit Deniho tátu v jedenácti? Hubenej, křehoučkej a mimo. Tak to byl Burák. Zdál se být mimo, a proto se zdál hloupej. Nebyl, jak je vidět z jeho dnešního postavení. Ale tehdy tak vypadal a působil, a proto přitahoval buzeranty. Nemyslím homosexuály! Jak se dneska říká, když někdo někoho obtěžuje… Jak? Mobbing? Mobbing?! Prostě buzeranti – lidi co votravujou jiný lidi. Měl dva, jednoho tlustýho velkýho, druhýho takovýho prťavýho chcípáka, kterej tomu tlustýmu nadhazoval hlášky a přiživoval se na jeho mučeních. No, nekruťte hlavou, buzeranti byli a budou. I u vás jsou a já vím, že až se podivám na videozáznamy vašich přestávek najdu tam dva smrady, jak někde v koutě kopou do sirotka nebo ošahávaj spolužačku.

Aby to nestačilo, Burák chodil do školy s pěknýma modřinama. Samozřejmě jsme mu všichni věřili, když říkal, že se praštil o dveře. Jak jinak, když jeho táta byl vyhlášenej chlívák a ochmelka.

Ale nic.

Deni prodával dýky, já matroš. Tady v Praze se jeden musil pořádně ohánět, aby měl nějaký to kapesný. No, ale aspoň jsme nebrali drogy a nečmárali sprejema po barácích.

Jednou se takhle na hajzlíku objevil Burák. Stál u mušle, koukal z okna, no, a když už s ním třepal nějak moc dlouho, bylo jasný, že se chystá jít za náma, jen čeká, až budou ostatní pryč. Byl jsem si jistej, že si bude chtít dát čouda. Moc by mu to prospělo. V jeho případě by to byl spíš trip mezi nás, pozemšťany. Jenže on šel vedle, k Denimu.

Za kolik prodáváš ty nože, zeptal se ho. Dva a půl za kus, povídá Deni. Burák svěsil a vypadnul.

Co blbneš, vole? Dva a půl tisíce ti přece nedá! Povídám Denimu překvapeně. A Deni mě vzal kolem ramen a povídal mi: Já jsem takovej indikátor volů, víš? Asi bylo vidět, že nechápu, protože ke mně prohovořil tím svým mentorským hlasem, co ho i vy znáte z televize: Chlapče, která tužka se dá dýkou ořezat?

Žádná, protože nemá ostří. Odpověděl jsem.

Tak vidíš, tohle víš, protože nejsi blbec. U mě nakupujou bohatý blbý čtvrťáci. V zásadě mám dva typy zákazníků – jeden si myslí, že si kupuje luxusní nožík do lesa. Druhej si zas něco představuje. Oběma dýku nakonec sebere maminka, aby se o ni nepořezali. No, a pak za mnou tu a tam přijde takovejhle nějakej Burák. A já ti garantuju, že ví přesně, že dýka se nebrousí. A ví i to, že tenhle nástroj je vcelku k hovnu, protože se dá použít jen na jednu jedinou věc. Takovejhle Burák, můj příteli, ví jak a kam a nejspíš už ví i to, že o dýku přijde, protože křehká ocel se často zlomí o žebra. Burák je vůl a volovi já dýku nikdy neprodám. A nevím jak ty, ale já jsem rád na sluníčku. Tak zakončil svoji řeč Deni. Von měl svůj humor.

Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem mu dát za pravdu. Burák měl nabito a zamířeno. Divil jsem se, že mi to nedošlo dřív.

Copak, holčičko? Chtěla ses na něco zeptat? Neboj se… musíš ale mluvit nahlas, jsem už starej a uši mi tak neslouží. Aha, chceš, abych vám řekl něco o Deniho mamince. No, děti, je to trochu jinak, než se píše v časopisech a říká v televizi. Deniho máma byla kráva. Neříkám to, abych ukázal, jak jsem hrubej na ženy. Tohle v povaze nemám. ‚Pětačtyřicetiletá kráva‘ – tak znělo to označení přesně – byl demografickej termín mýho táty. Táta měl geniální postřehy o lidech. Podrobně mi vysvětlil, čím se takovej typ ženský vyznačuje a proč je to s ní tak zlý. Jenže já byl hloupej a dneska si z toho pamatuju jen, že to na Deniho mámu sedělo jak ušitý. Deniho máma byla kráva a nedalo se s ní žít. A některý lidi si vzpomínku nezaslouží.

K tomu mám takovou takovou margináliji: Deni tvrdil, že jeho máma dělá v nějakym státnim úřadě. Prej to je moc důležitý místo, protože bývá často přes noc nebo i přes víkend. Chudák Deni. Jeho biologickej otec byl z toho úřadu taky.

Ale zpátky k tomu, co chci říct.

Deni měl dobrej byznys, ale všem bylo jasný, že jednou skončí. Já sice nabízel bezceler a evergrýn, ale časem odzvonilo i mě. Můj byznys skončil, když prodej trávy převzali učitelé. Nemám jim to za zlý. Kdybyste věděli, kolik tenkrát brali a jak se k nim společnost chovala, neměli byste jim to za zlý taky. Deniho byznys skončil, když Osmanovi přijela na návštěvu matka. Byl jsem zrovna u nich a viděl to na vlastní oči.

Proč děláš zrovna nože? Rozčilovala se. Chceš, aby se s tím kluk pořezal? Nebo pořeže někoho jinýho. Tady v Praze je to pořád. (V tom měla pravdu.) Pražský děcka si berou takový věci do školy a tam se s tím rvou… fetujou, kšeftujou, bordel, Pražácí… Pražácí – mě pobavilo, že to říká ona, která je z Moravy, protože hádejte, odkud jsem bral matroš na prodej! Mluvila a mluvila a vypadala přitom zrovna jako Deniho máma; ale fakt jako kdyby jí z oka vypadla. A jak tak nadávala, všiml jsem si, že Deniho táta mění výraz. Evidentně jí neposlouchal, ale něco z těch řečí k němu přece jen dolehlo a zapadlo to k jiným kouskům informací ze světa. Vypadal jako ta slečna, co omdlela v tramvaji. Když jí probrali, nejdřív se usmívala, ale nebylo v tom špetku ducha. Nikoho neviděla. Neměla tušení, co se děje. Na očích jí ale bylo pěkně vidět, jak se vrací a najednou – lup! A s Deniho tátou to bylo podobný. Trvalo mu dlouho, než pochopil, kam ve skutečnosti mizí jeho dýky a než si dal dohromady, co s nimi ve skutečnosti Deni dělá. Byl to ten nejhodnější chlap na světě, ale musilo se s ním zatřást, aby chvíli žil i tady. To můj táta se podíval na Deniho a měl jasno. Ten tvůj kámoš je něco mezi odborářem a taxikářem, dej si na něj bacha! No, a když to Deniho tátovi došlo, jen se tak na Deniho díval, jako se díval můj táta, když mu umírala kočka, a na očích mu bylo vidět, jak se zase vzdaluje a vzdaluje… To vám bylo strašný.

Sakra, teď když o tom mluvím, si vybavuju, že můj táta byl vlastně skvělej chlap! Proč já ho tenkrát neměl rád? Promiňte, musím se vysmrkat.

No, a druhej den, to byl pátek,  Deni nepřišel do školy. O víkendu jsme byli s našima u dědy, takže jsem ho znovu viděl až v pondělí. A řeknu vám, bylo to, jako by byl pryč měsíc. Do školy přišel trochu jinej kluk.

O přestávce se zase stavil Burák a v ruce držel dva a půl tisíce. Hele vole, řekl tvrďácky, vezmu si vod tebe jednu kudlu. Řek ‚kudlu‘, blbec.

Nemám. Došly. Odpověděl Deni podrážděně. Burák svěsil a odplazil se.

Co blbneš, vole? Divil jsem se. Moh sis slušně vydělat.

Já už je neprodávám.

Ty už nemáš?

Já už nechci.

Došlo mi to. Osman ti nařezal, co?

Sklopil hlavu, mávnul rukou, jako že to nic, ale byl úplně bez života, a nakonec povídá: Von si se mnou přestal vyprávět.

A to byl průser, říkám vám, protože bez pana Osmana tu, milý děti, zůstal Deni se svojí mámou.

Za nějakou dobu se to zlepšilo, ale pak zas Deni přišel do školy svěšenej. Co je, vole, ptám se ho, vypadáš jak můj děda po infarktu. Chceš čouda? Jen mávnul rukou a zdálo se, že by mi raději dal jednu do nosu. O přestávce jsem ho zatáh na hajzlík, dali jsme špeka – já to normálně nekouřil, ale něco se udělat muselo – a tam to z něj vypadlo: Vona ho podvádí. Hned mi bylo jasný, že mluví o svojí mámě. Viděl jsem jí s cizím chlapem, povídá Deni, hladil jí po ruce. Chvíli jsme mlčeli. Každý jsme to potřebovali strávit. Hele, a hádej, kdo je ten chlap, vyzval mě. Já nic neříkal. Jednak jsem si neuměl představit nikoho, kdo by mohl mít o Deniho mámu zájem, a pak mi bylo jasný, že Deni si to nechal zjistit a řekne mi to sám. Je to Burákův táta, vole! Valil jsem oči, ale v duchu jsem si říkal, že ty dva se k sobě vlastně dobře hodí.

Jenže Deni  už nebyl veselej a odvážnej. Přestal mít nápady, přestal rozdávat dobrý rady a nakonec přestal chodit do Tržiště. A neuplynul ani tejden a na jeho míse seděl nějakej cucák a nabízel plechový rybičky. Obchody šly do kopru a to jsou, děti, ty momenty, kdy se mění charaktery.

Bylo mi jasný, že musím pro Deniho něco udělat. A rychle. A tak, když jsme zas jednou o přestávce ukázněně korzovali s ostatníma po parkovišti, povídám Denimu potichu: Hele, zbyla ti ještě jedna dýka? Možná, nevim, zamumlal.  Dej mně ji! Udiveně se na mě podíval. Abych měl památku, víš?

No, a když mi Deni dal svojí poslední dýku, už jsem věděl, že všechno se brzy urovná. A taky že jo, a jak krásně. Burákovýho tátu našli se zlomenou dýkou v plicích a než se z toho vyhrabal, ztratila o něj Deniho máma zájem. A Deni byl zas Deni a pan Osman mohl klidně spát. Ačkoliv, on vlastně nic jinýho nedělal. A já taky nebyl škodnej. Dva a půl tisíce na zemi nenajdeš. I když o peníze tady nešlo, že jo? A to je konec.

Co říkáš ty tam? Jak to že se to nevyšetřovalo? Ale vyšetřovalo! A všechno se točilo kolem dýky, takže o Denim museli aspoň tušit. K tomu mám takovou margináliji. Jedno dopoledne jsem si šel zařídit něco pracovního mimo školu a všiml jsem si, že u jednoho paneláku zastavila limuzína. Vypotácela se z ní Deniho máma a já viděl, že má na kolenou roztrhaný punčocháče a kolena a lokty má zelený. Vám to nic neříká? Mně tenkrát vlastně taky ne, ale táta mi to vysvětlil. Vystoupila, a za ní se hrnul chlápek, kterýho jsme všichni znali z televize – tehdejší ministr vnitra. Krátce potom vyšetřování vyšumělo.

Tamhle vzadu se někdo hlásí. Co bys rád? Že si myslíš, že naše doba byla blbá a že v naší době jsme byli všichni pitomci. Jak se jmenuješ, kluku? Hogaarden? Hogaarden Vodička?! Co dělají tví rodiče? Marketing, aha.

Tak tedy, Hogaardene, v zásadě máš pravdu. Co chci ale hlavně říct, je tohle: Ať jste, děti, jakýkoliv holomci a trdla neschopný, máte šanci. Všichni jí dostali, i já, Deni a Burák. Jen se na nás podívejte, měli bysme být v lapáku nebo aspoň v blázinci. A Burák dneska sedí tam nahoře a Deni? Vždyť všichni víte, kam to dotáh on.

A teď bežte, děti, zvoní na přestávku. Pěkně se projděte po parkovišti. A pamatujte, že chci vidět bezpečnostní náramky! A chci je vidět na každym – a zapnutý!  A běda, běda tomu, kdo se mi tady na tom displeji nezobrazí! Slyšíte?

Napište komentář