Zase jednou v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Já to tady prostě miluju! Poslední dobou mě ty návštěvy ale stojí tolik času, protože – ty postavičky – to prostě nejde hned odejít.

* * * * *

K informačnímu pultu přichází plešatý pán, odhadem něco přes sedmdesát. Tlačí nákupní košík, je to ale čistý, upravený člověk – ten typ, co košík šlohne, protože je to šikovná věc, a když ji můžou mít šmudlové, tak on, bývalý jánevímco, má na něj právo tuplem. V košíku má hromádku knih, kabát, hůlku a křesílko. Křesílko si postaví před pracovnici za pultem, čímž k ní kompletně zablokuje přístup, a začne jí – nevýmýšlím si – začne jí valit klíny do hlavy. Dělá to dlouhými, šroubovanými souvětími, plnými intelektuálních keciček. Úplně stejně, jako to dělal, když byl asákem na fildě nebo kde. Tenkrát mu to místo milenek vyneslo leda kolegyně a kamarádky, ale nepoučil se a hustí to do padesátileté maminy, co to jde. Je to vlastně horší, za ty roky se mu smysl pro efekt a míru zhoršil ještě víc, takže nemůže přestat. Mluví tlumeně, když jsem ho po pěti minutách míjel, sotva jsem na těch pár metrů zaslechl: „Já žádný spisovatele neznám. Já se znám jenom s mumlymumly a taky s mumlymumly“ (Zdvižené obočí, vítězný úsměv.)

Odešel jsem hledat knihu Barbery: Pochoutka. To je vždycky problém, já při pohledu na regály trpím selektivní slepotou, zapomínám abecedu, nechávám se strhnout k nahlížení do knih mimo plán a taky – na knížce je napsáno Barberyová, ne Barbery, kdo to má najít?! Když to konečně najdu (mají Barberyovou, ale jiný titul), slyším už pána u informací docela zřetelně, protože huláká. Tady dobře vidíme, co starší lidi potřebují – trochu toho vzrušení; pán stojí, najednou to jde i bez hůlky a nákupního vozíku, nanejvýš se špičkami prstů dotýká monitoru. Stojí a epicky se hněvá, až se třese: „Nějakej českej národ?… žádný vlastenectví… nikoho to už nezajímá… na ničem nikomu  nezáleží… Nějaká demogracije… nic pro ně nemá cenu…“

V tuto chvíli ještě netuším, že ho budu potkávat skoro pokaždé, když zajdu na Mariánské náměstí, jak pátrá v knihovně, čítárně i v bufetu, dokud neobjeví vhodnou oběť, kterou by zatáhl do jednoho ze svých rozčilených monologů. „Já, pani, nejsem žádný ho-! Já nejsem ho-!“

Pán se hodně zklidnil, ale ještě pořád je na nás všechny našňupnutý. Knižní vyjadřování je to tam. Změnil téma, mluví teď o sobě.  „Já už nic nemůžu, přitom jsem vcelku zdravej a dobře mi to myslí! Mohl bych číst nebo chodit do divadla, Jenže mě se nic nechce. Já nechci! Mě nic nebaví, ani nezajímá. A na ničem už mi nezáleží! Zkoušel jsem chodit za dcerou, ale ta už je ze mě nešťastná. Vždyť já to vidím, jak jí votravuju, tak tam už raději nechodím… A psát se mi už nechce. Přitom mi to ještě pořád píše! Já bych tu knihu mohl i dokončit. A stála by za to! Jenže kdo by jí čet…“

Zase se rozhovořil příliš. To téma ale nějakým způsobem pomáhá jeho vyjadřování.  Popisuje všechno, co je pro něj už marné a zbytečné, vypočítává, na čem mu už nezáleží a čím už se nebude zabývat a co nechce. Svižně, nápaditě, věty jsou krátké, výstižné a hezky se vážou k sobě, prostě – jde mu to od srdce. A čím hlasitěji řeční, tím jasnější tón má jeho řeč  – obvinění. Všeho. A hlavně nás.

Okolo Informací jsem šel znovu, když už tam nebyl. Musel ale odejít před chvílí, jeho návštěva se zrovna probírala mezi pracovníky knihovny. „A až prej ty knížky přečte,“ hlásí paní za přepážkou, „tak si přijde popovídat zas. Že prej už se těší!“

Napište komentář