„To je ptáků! Mami podívej, kolik je tam ptáků! Mami, víš, proč tam sedí tolik ptáků kolem toho keře?“

„Neseděj, stojej.“

„A víš, proč je jich tam tolik?“

„Nevim.“

„Mami, a co je to za ptáky, to jsou holubi?“

„Nejsou.“

„A jak se tedy ty ptáci jmenujou?“

„Nevim. Ptáci.“

„Ty jdeš pryč, mami?“

„Jdu na chvíli za tetama. Budu támhle.“

„Mamimamidejmědolujátadynechcibejt!“

„Tak se odemkni.“

Doleva, nahoru, doprava, dolů, zatahat, zatlačit…

„Mami, mě to nejde!“

„To je dobře.“

Dveře klaply, holčička v autě osaměla. Přes tmavé sklo viděla děti ze školky, jak se baví v parku. Sbíraly kamínky a trefovaly se jimi do koše na psí hovínka. To se nesmělo! Rychle se pokusila osvědčeným způsobem vyvlíknout z bezpečnostních pásů. Marně, pásy teď byly upravené a téměř nedovolovaly ani volný pohyb, natož aby ji pustily ven. Znovu zalomcovala jejich zámkem.

„Mami!“


Horká čokoláda, čokoláda v tabulkách, čokoláda v tyčinkách a bonbonech, cigarety a vlhčené ubrousky. Obchůdek naproti školce ještě pořád nesl název „Spojovací materiál“, jeho sortiment se už ale z poloviny přizpůsobil neurotické klientele úschovny dětí. Mami vplula dovnitř, vynořila se s kelímkem horkého nápoje a svazkem ženských časopisů a připojila se ke kroužku matek usazených na plastových židlích kolem popelníků před vchodem do obchodu. Scházely se tu pravidelně, než odvezly potomky domů. Nijak s tím nespěchaly, nepatřily k ženám, které mají mnoho povinností.

Bylo příjemné, slunečné odpoledne.

„Kde máte mladý?“ prohodila mami k melírovanému hloučku.

„Běhaj. Támhle někde.“

Mami nad takovou benevolencí zakroutila hlavou. „To já bych nemohla.“

Od parkoviště se blížila další matka. Když míjela její SUV, zvědavě nahlédla dovnitř. „Ty voe, ji máš slušně přikurtovanou!“ zahlásila. Měla pravdu, holčičku k sedačce nepoutala jen standardní sestava pásů. Kolem boků a pod pažemi jí navíc obepínaly tuhé pruhy rifloviny, přišité k pásům rybářským vlascem.

„Vížejo, mi zas zdrhne a nebudu vědět, kde je. Tu chvíli to vydrží. Dáme cígo?“


Házení kamenů děti brzy omrzelo. Chvíli jen tak bloumaly, pak jedno odněkud přivleklo velikánskou, suchou větev. Byla moc dlouhá, zvedat ji musely dvě, i tak byla ale špatně ovladatelná; každé zafouknutí větru dvojici rozkolísalo. Dospělým zjevně nebylo jasné, co s větví zamýšlejí, ale holčička se rychle dovtípila, že chtějí špičkou větve zasáhnout otvor koše a že, až se jim to podaří, že napíchnou pytlík s psími hovínky a budou se s ním honit. Hovínka. O hovínkách se teď ve školce hodně mluvilo. Nešťastně zakňourala, chňapla po zámku sedačky a mačkala ho, tloukla do něj pěstičkou a cloumala s ním, dokud se neunavila. Zámek nepovolil. Nemohla to pochopit; dávala přece dobrý pozor, jak mami pásy odemyká. Ještě v pátek odpoledne se z nich vysvobodila sama. Že by se to rozbilo? Mami to ale odemknout šlo… Mami má větší sílu! Holčička se předklonila, pokud to pásy umožnily, uchopila zámek do dlaní, dlaně vložila mezi stehna a vší silou dlaní i stehen stiskla. Úzké hrany přezek se jí zařízly do tlapek.

„Mami!“

U dětí se zastavil nějaký vousatý pán, dal si ruce v bok a hrozně se zamračil. Hejno se s pištěním rozprchlo.


„Začalo to, hned jak se naučila chodit. Co kecám, jaký chodit? Běhat! Vždyť vona hned běhala! Nechodila nikdy. A pořád běhá! Ježiši, ty voe, ta mi s tím de na nervy! No nic, postavila se na nohy a začala běhat. Ale jak! Bys nevěřila. Ty voe, já jí nestíhala! A to sem na střední skákala do dálky.“

Mami udělala dramatickou pauzu. Usrkla z kelímku, potáhla z cigarety a rozhlédla se po plastových židlích. Empaticky přikyvovaly.

„Jednou, když byla úplně malá, to snad ještě ani nemluvila, otevřela si dveře baráku, doteď nevim jak – bylo zamčeno, a vyrazila do města. Ty víš, kde bydlíme, viď: na kopci, stará zástavba, křivý ulice. Takovýhle dítě – ty voe – stačí, aby dvakrát zahla za roh a už ji nenajdeš! A já ani nevěděla, že je pryč. Naštěstí jí pod kopcem u zastávky chyt náš policajt.“

„To mi připomíná, jak náš Sebastianek – “

„Nebo tohle, hele“, pokračovala mami. „Jednou jí Pavel vzal na výlet do Poděbrad. Zajel do garáží, vyndal jí na zem, otočil se pro něco do auta, otočil se zpátky – a holka tam nebyla! Trvalo mu strašně dlouho, než jí našel. Říkal, že jí pořád slyšel, jak dupe mezi autama – pořád jinde, než byl von. A to nebyly malý garáže! Naštěstí mu pomohli další řidiči. Zahradili všechny východy a pomalu šli uličkama. Chytli jí u výtahu. Z Poděbrad nebylo nic.“

„Tak to je na infarkt, viď?“

„A to není všechno.“

„Nekecej!“

„Tovížejo.“

„To mě poser!“

„Šak si počkej -“

Mami najednou zmlkla a zaclonila si oči. „Mám blbý tušení-“ Vstala, udělala pár váhavých, toporných kroků směrem k vozu…


Scéna v parku se změnila. Děti se opět seběhly.  O něčem se radily s hlavami blízko u sebe. Tvářily se jako dospělí, když se o něčem dohadují. Bylo to tajemství! Jenomže které? Holčička pozorně sledovala, jak se vážný výraz jejich tváří mění. Mimoděk je napodobovala. Čelíčko se jí krabatilo, když děti nesouhlasily, kousala se do rtů, když váhaly, zasmála se, když se konečně rozhodly a ovládlo je nadšení… – a už to měla! Muselo to být ono, vždyť žádné jiné tajemství by děti udržet pohromadě i po odchodu ze školky nedokázalo. Bylo největší a nejlepší a skrývalo se v křoví za hranicí parku. Cítila, jak jí mráz běhá po zádech. Vzrušení ale vzápětí přebil nával zlosti. Plácla dlaní do skla.

„Hej!“

Děti se rozběhly po parku a každé si našlo pěkný klacek. Pak udělaly tlupu – přikrčené a nahrbené se pomalu klátily k místu, kde park přecházel v neudržovanou houštinu. Klacky přitom táhly za sebou, jakoby to byly těžké kyje.

„Mami!“ křikla žalujícím hlasem.

To ona objevila obrovskou myš v křoví za parkem! Ze všech dětí jen ona měla odvahu běžet až tam, kam se nesmělo! Jen ona se dokázala vrátit tak, že si dospělí její nepřítomnosti nevšimli! Jen díky ní děti o myši vědí! Jak to, že si teď berou klacky a jdou si s ní hrát – bez ní?!

„Mami!“


Tématem okamžiku byly umělé nehty. Mami předvedla růžové, se zlatým rámováním a černými ornamenty. Podle očekávání sklidila obdivné vrkání.  „Ty voe!“ „Super!“ „Za kolik?“ Uspokojivé.  Po ní předvedla své nehty jiná matka. Růžové, se zlatým rámováním a intarzií ze stříbrného drátku. Byly velmi-velmi dlouhé… Až moc dlouhý, napadlo mami. Výkřiky nadšení se u Spojovacího materiálu neslýchaly často. Nechala je doznít, pak naoko uznale pokývala hlavou a poznamenala: „Ty jo, fak dobrý. Ale řekni mi, jak si chceš s nima utřít prdel?“

Nějakou dobu si s tím vystačily.

„Hele a co teda ta tvoje holka?“ Vzpomněl si někdo.

„Já to nedopověděla? Hele, je to čim dál horší. Máma dělá u Adama, občas tam chodim, aby mi něco ušila. Já vzít jehlu do ruky, leda si vypíchnu voko, to máma je jiný kafe. Pro holku schovává všeljaký barevný kousky látek a knoflíky, když jsou. No a sedíme, holka si hraje v koutku, a ani jsme ti snad nedopily kafe, fak to byla chvilka, a volá Pavel z domova, kde že mám holku, že mu volali policajti, jestli se po ní neshání. Kouknu do kouta a vona tam fak neni! Já myslela, že mě trefí! Nějak si otevřela dveře nahoře, pak dole, pak nějak prošla vrátnicí, kde dveře otvírá vrátnej na dálku, pak si otevřela dveře baráku a víc než hodinu běhala po Václaváku!“

„Ještě že ji policajti odchytli, viď?“

„Neodchytli, ona si je našla, když jí to venku přestalo bavit.“

„A jak věděli –“

„Naučila se recitovat svoje jméno a adresu.“

„Ty voe!“

„A v sobotu utekla bábě na hlídání při procházce. Schválně jestli uhádnete, jak se dostala domů?“

„Našla si policajta?“

Mami přikývla. „Musela jsem pak chodit po okolí a hledat bábu. Byla celá uřvaná, prej – odpusťte mi, odpusťte mi, já ji budu hledat, kdybych u toho měla zdechnout. Povídám jí, běžte domu Müllerová, holku už přivedli policajti…“

Chvíli bylo zaražené ticho.

„Proč si jí nedáš na vodítko?“ navrhla jedna posluchačka. „Hele, v Americe to dělaj běžně, dej jí na kšíry a na vodítko a máš to!“

„Nemůžu, lidi by měli kecy.“

„Ser na lidi!“

Mami se zamyslela.

„Anebo jí nauč cizí adresu – a má to vona!“


Nuda, teplo, bolest za krkem od soustavného vyhlížení z okna.

Nic nepomohlo. Pásy i zámek už od svého zajatce okusily všechny druhy násilí. Holčička teď jen apaticky ležela v sedačce a kopala do sedadla před sebou. Z dlouhé chvíle si zula botu, zahákla špičku chodidla za kliku a zatáhla. Těžké dveře se pootevřely a zase se vlastní vahou zaklaply. Mami zapomněla na dětskou pojistku. Bývalo by se to mohlo hodit, jenomže holčičku už žádná nová možnost jak se dostat ze sedačky nenapadala. Cítila se unavená. Podepřela si hlavu a začala si loupat staré strupy na koleni. Prstíky zachytávaly černé tečky stále pomaleji, klopýtaly kolem roztržitě a bezcílně jako nožičky omámeného broučka, až se bezvládně svezly do tmy.

V krátkém snu se octla v pracovně, u tatiho. V pokoji svítila jen lampička. Zpoza obrazovky počítače stoupal k lampičce modrý kouř, ozývalo se cvakání počítačové myši, a šustivý zvuk střelby ve sluchátkách.

„Tatitatitati, my jsme byli v parku! A všechny děti si hrály na prolejzačkách, a jenom já jsem se šla podívat, proč tam jsou ty ptáááciíí!“

…cvak-cvak-cvak…

„Tati, ptáci u toho křoví – víš, proč tam byli? Máma to neví.“

…cvak-cvak-cvak…

„Protože hlídali tu obrovskou myš, proto! Byla obrovská a měla takovýhle zuby a ocas. Já jsem jí našla a já to řekla dětem a všichni se mi divili! A pak jsem si vzala klacek a ostatní děti to dělaly po mně, a šli jsme na tu myš. A všichni jsme měli na těch klackách pytlíky s hovínkama. A já jsem ten klacek měla největší!“

…cvak-cvak-cvak…

„Tati!“


Ochladilo se. Do auta zavál čerstvý vzduch a mamin lak na vlasy.

„Posaď se pořádně. Co ty pásy, už to máš zase nějaký volný. Neškrtí tě to? Ukaž, já ti je utáhnu…“

Neodpověděla, stěží pootevřela oči. Nechala mami, ať si s ní dělá, co chce. Nemohla se dočkat, až klapnou dveře a vrzne sedadlo řidiče.

Mami se připoutala a naposledy se ohlédla. Pro jistotu. Pro potěchu. Vzadu seděla její pýcha, její trápení – bezvládné, bezmocné, neškodné, s vybitými baterkami, konečně-konečně ovladatelné. Malá, třepotavá můra bezpečně zamotaná do popruhů.

„K sežrání.“ pomyslela si mami dojatě.

Mrkla do zrcátka, aby si upravila rty a oči.

 

Za dětskými víčky se promítl kratičký film – několik vteřin zaznamenaných špionážní kamerou s pedantským smyslem pro detaily. Byla v něm mami, jak odemyká pásy sedačky, vcelku nic zajímavého. Všechno se odehrávalo víceméně jako vždy – všední, rutinní výjev. Mami se sklání, mami tiskne zámek pravou rukou po stranách – jako obvykle. Až na to, že tentokrát si mami přidržuje zámek levou rukou!

Holčička překvapeně otevřela oči. Přesunula ruku do klína a položila prsty na stejné místo, kde měla mami levačku. Trpělivě tápala pod zámkem, až nahmatala malý otvor, který tam dřív nebyl. Vsunula do něj prst, našla tlačítko. Šlo stisknout docela snadno. Rychlý pohled na mami: dívá se jinam. Ještě vyzkoušet kliku dveří – pořád nebyly zajištěné.

„Tak jedem.“

Holčička-předloha povídky | Foto: Tomáš Roreček 2012
Holčička-předloha povídky | Foto: Tomáš Roreček 2012

Napište komentář