Jste v nemocnici, oči máte převázané obvazem, asi jste přišli o zrak, snad dočasně, prý se to často zlepší. Slyšíte výtah, někdo vás drží za loket, stojíte před výtahem ve svém značkovém, zálesáckém oblečení. V pravé kapse nahmatáte klíče od mašiny. Ve vzduchu je slabý pach uhlí a sílící temný hukot, jako by se pod podlahou vařila voda. „A je to tady!“ Zahuláká vám nějaké chlapisko do uší a vy odseknete: „Nejsme hluchý!“ Pak kovová křídla zdviže zaskřípou a vám se vybaví, jak jste se ještě včera ráno viděli v jejich nerezovém povrchu a trochu se leknete, protože v té vzpomínce váš odraz chybí. Mimoděk stisknete klíče – pevně, až to zabolí, a zadržíte dech. „Tak dem!“ Ruka na lokti zatlačí, vy vykročíte a – BUM – narazíte obličejem do futra! (Pokračování textu…)
Rubrika: Příběhy
-
Vykradené sklepy
Ještě k té vloupačce: Jsem trochu zklamaný. Přišli policajti, slušní, profesionální, čistě oblečení a vyžehlení. Všechno sepsali a pokývali hlavou. A já myslel, že jeden aspoň prohodí nějakou temnou poznámku a z reakce obecenstva usoudí pravdu o rozlomených zámcích ve sklepě. Možná se i sehne, nabere sklepní prach, promne ho a nechá ho proti světlu padat zpátky na zem. A leckomu zatrne, jenom mně ne, já jsem nevinný. (Pokračování textu…)
-
Výkřik
Ze zdi farní zahrady vzlétl havran a zmizel. Jeden z mnoha, kteří tu hřadovali. Po ránu se ochladilo, vítr ustal. Na trávě bez barvy teď tála jinovatka, nad ní ležela nízká vrstva čirého vzduchu, a na ní mlha, jakou tu dlouho neviděli. Chyběl v ní obvyklý ruch vesnické soboty. Jen občas štěknul pes nebo třesklo víko popelnice. Někde vysoko se rozsvěcelo a zhasínalo bledé slunce a barvilo mlhu sinavými odstíny. Nebylo vidět na krok. (Pokračování textu…)
-
Pasažér (črta)
V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…
Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor. (Pokračování textu…)
-
Sbohem (mikro sci-fi)
Poslední koráb opouštěl planetu. Poslední koráb, poslední lidská posádka. Loď stoupala jen pomalu; už nebylo kam spěchat. Tiše se vznášela nad místy, která tu bývala oblíbená.
Z pozorovatelny se vyklánělo několik důstojníků zabalených do kabátů, s čepicemi přetaženými přes uši. Právě dokouřili. Jeden z nich rozdal plecháčky, z kabátu vylovil lahev a každému nalil.
„Co takhle pár slov na rozloučenou?“ Nadhodil stísněným hlasem.
„Proč ne.“ Odvětil jiný a promnul si bradu. Dopil, sevřel hrnek mezi dlaněmi, a jediným zuřivým pohybem ho zmačkal. Pak s ním mrskl dolů.
„Někdo to po nás ukliďte!“