Vykradené sklepy

Ještě k té vloupačce: Jsem trochu zklamaný. Přišli policajti, slušní, profesionální, čistě oblečení a vyžehlení. Všechno sepsali a pokývali hlavou. A já myslel, že jeden aspoň prohodí nějakou temnou poznámku a z reakce obecenstva usoudí pravdu o rozlomených zámcích ve sklepě. Možná se i sehne, nabere sklepní prach, promne ho a nechá ho proti světlu padat zpátky na zem. A leckomu zatrne, jenom mně ne, já jsem nevinný. Pokračování → 1 strana | 2 min

Výkřik

Ze zdi farní zahrady vzlétl havran a zmizel. Jeden z mnoha, kteří tu hřadovali. Po ránu se ochladilo, vítr ustal. Na trávě bez barvy teď tála jinovatka, nad ní ležela nízká vrstva čirého vzduchu, a na ní mlha, jakou tu dlouho neviděli. Chyběl v ní obvyklý ruch vesnické soboty. Jen občas štěknul pes nebo třesklo víko popelnice. Někde vysoko se rozsvěcelo a zhasínalo bledé slunce a barvilo mlhu sinavými odstíny. Nebylo vidět na krok. Pokračování → 2 strany | 4min →

Pasažér (črta)

V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…

Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor.  Pokračování → 1 strana | 1 min

Sbohem (mikro sci-fi)

Poslední koráb opouštěl planetu. Poslední koráb, poslední lidská posádka. Loď stoupala jen pomalu; už nebylo kam spěchat. Tiše se vznášela nad místy, která tu bývala oblíbená.

Z pozorovatelny se vyklánělo několik důstojníků zabalených do kabátů, s čepicemi přetaženými přes uši. Právě dokouřili. Jeden z nich rozdal plecháčky, z kabátu vylovil lahev a každému nalil.

„Co takhle pár slov na rozloučenou?“ Nadhodil stísněným hlasem.

„Proč ne.“ Odvětil jiný a promnul si bradu. Dopil, sevřel hrnek mezi dlaněmi, a jediným zuřivým pohybem ho zmačkal. Pak s ním mrskl dolů.

„Někdo to po nás ukliďte!“

Skok

Po nekonečné chodbě obřího nákupního centra tlačí mladá babička golfové hole – kočárek sedací s nákladem dvanácti kilogramů. Mladá babička – stará teta: vysoká, nohatá, ruce jak plácačky na rorýsy, vrcholová košíkářka, tělocvikářka s duší mozolnatou ranami medicinbalů. Kráčí svižně, míjí výlohy, silnýma nohama odstrkává svět, obchody s konfekcí, obchody s obuví, střevíce matné i lesklé, pouzdrové šaty, kolové sukně, střapaté bambule zimních čepic. Tváří se zachmuřeně; už dlouho si nedala gól. Pokračování → 1 strana | 2 min