Pasažér (črta)

V metru jsem se posadil na své oblíbené místo na konci vagónu, do pravého horního rohu, takříkajíc, a začal jsem psát tuto větu…

Teď. Naproti přes uličku se usadil někdo. Kluk, hoch, chlapec… nebo ne. Může mu být tak čtrnáct, patnáct, třináct, sedmnáct… Světlé, kratší vlasy učesané nebo ne. Útlé, oblé paže, křehoučký dřík (líbí se mi to slovo). Tvář má kulatou, bledě modré oči s rovnou linkou nevýrazného obočí. Úzké, malinové rty. Jinoch – éterická bytost mezi dívkou a chlapcem. Je celá v černém. Tričko bez rukávů s nápisem z metalových znaků (jeden světle růžový), černé džíny drsně roztržené, se záplatkou z kanafasu, korálky na pravém zápěstí, nerez řetěz a pásku z festivalu na levém. Rysy obličeje jsou téměř nečitelné; v našpulených rtech a vysunuté bradičce nakonec rozeznávám jakýsi vzdor.  Pokračování → 1 strana | 1 min

V kavárně, ve které zrovna sedím…

V kavárně, kde zrovna sedím, piju cappucino velké, takže tenhle text bude delší. Zato to bude jako vždycky celkem o ničem, takže se nemusíte bát času promarněného četbou.

Sedí tu takový pár. On je vysoký, mužný, sebejistý cizinec evropského vzhledu, s krátkými, hustými, tmavými vlasy. Je mu tak pětatřicet. Létu navzdory nosí svetr a pod riflemi na nohou semišové kozačky. Ona je štíhlá, atraktivní, dlouhovlasá bruneta, v lehkých letních šatech. Zdá se být trochu starší než on, ale to může být tím opálením. On mluví anglicky plynule, s jakýmsi kulatým přízvukem. Ona angličtinu drtí mezi zuby, věty zhusta prokládá českými výrazy. Pokračování → 1 strana | 2 min

Momentka mladé ženy z kavárny

V kavárně, kde zrovna sedím, obsluhuje slečna s příliš krásnýma očima. Kdykoliv zvednu hlavu, podívá se svýma do mých a červenými nehty zacvaká do lesklého pultu. Také často chodí k mému stolku, aby se nad něj lehce naklonila a posoudila, jestli už jsem vypil dost kávy, aby mohla odnést šálek. Zrovna teď jsem tu jediný zákazník.

„Já jsem vždycky chtěla dělat cukrářku. Ale táta mě nechtěl dát do učení, že prej je cukrářství pro debily. No, asi je.“

Znovu se podívám do těch očí a vidím, že je má přetřené spoustou tmavé barvy. Je ještě mladá. „A kam vás tedy dali?“

„Na obchodní akademii.“

Přejde ke staršímu manželskému páru, který zrovna přišel. Chvíli si s nimi povídá. Slyším plynulou němčinu…

„Tu tiramisu jste dělala vy?“
„Ne, ale tu roládu a ovocné řezy jo.“
„Neunavuje vás pořád tu pobíhat a obsluhovat lidi?“
„Já jsem tady šťastná.“

Momentka muže před dámskými oděvy

Poblíž kavárny, ve které zrovna sedím, je obchod s dámskými oděvy. Štendrů nepočítaně – nejmíň šest! Před chvilkou stál před vchodem manželský pár, tak 35, romové, pěkně oblečeni. On měl jasně zelený svetr a červené tenisky – za to mohla určitě ona. Ji si nevybavuji.

Teď už tam nejsou. Viděl jsem, jak na něj padla a úpěnlivě zakvílela: „Pojď tam se mnou! Prosím! Musíš mi poradit!“ Zvednul ruce a ustoupil o dva kroky. „Ne! Nejdu! Ne! Nebudu radit! Nepudu tam. Ne!…“ Ustupoval a volal pořád hlasitěji a hlasitěji… a pak utekl naproti do mekáče a schoval se tam na záchodcích.

Vy byste to asi nazvaly zbabělostí.

Momentka studentky češtiny

Buffet Městské knihovny pražské. U stolků několik dvojic při jazykové výuce.
Mladý muž v těžkých brýlích s univerzitním výrazem, v červeném tričku, s červeným miničírem na hlavě. Jeho cizokrajná studentka. Mluví na ni švédsky, občas to proloží perfektní němčinou. Vysvětluje jí – velmi akademicky – českou gramatiku. Neváhá používat současně latinské i české odborné názvosloví.

Ona sedí v předklonu,bolestivě se mračí a usilovně si tře čelo. Čas od času, když se jí podaří svést ho k rozpustilému rozhovoru, ožije, narovná se a vesele se směje. On si ale vždycky tak po pěti minutách uvědomí, že upadl do léčky, ukáže do knihy a zase vysvětluje. Teď dokonce žádá odpovědi. Nebožačka sedí v předklonu, jednou rukou se drží za břicho, druhou si mne čelo. Má hroznou migrénu. Má takovou migrénu, až se jí dělají mžitky před očima, raději je zavře. Ve tmě za víčky ale nenachází úlevu, ze všech stran znějí hlasy domorodců. Tuhle výuku si zaplatila, protože jí někdo kdysi řekl, jak je čeština krásná. To co slyší se ale nejvíc podobá chrčení elektrických holících strojků, narážejících na strniště…