Portrét mrzouta-intelektuála z Městské knihovny v Praze

Zase jednou v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Já to tady prostě miluju! Poslední dobou mě ty návštěvy ale stojí tolik času, protože – ty postavičky – to prostě nejde hned odejít.

* * * * *

K informačnímu pultu přichází plešatý pán, odhadem něco přes sedmdesát. Tlačí nákupní košík, je to ale čistý, upravený člověk – ten typ, co košík šlohne, protože je to šikovná věc, a když ji můžou mít šmudlové, tak on, bývalý jánevímco, má na něj právo tuplem. V košíku má hromádku knih, kabát, hůlku a křesílko. Křesílko si postaví před pracovnici za pultem, čímž k ní kompletně zablokuje přístup, a začne jí – nevýmýšlím si – začne jí valit klíny do hlavy. Dělá to dlouhými, šroubovanými souvětími, plnými intelektuálních keciček. Úplně stejně, jako to dělal, když byl asákem na fildě nebo kde. Tenkrát mu to místo milenek vyneslo leda kolegyně a kamarádky, ale nepoučil se a hustí to do padesátileté maminy, co to jde. Je to vlastně horší, za ty roky se mu smysl pro efekt a míru zhoršil ještě víc, takže nemůže přestat. Mluví tlumeně, když jsem ho po pěti minutách míjel, sotva jsem na těch pár metrů zaslechl: „Já žádný spisovatele neznám. Já se znám jenom s mumlymumly a taky s mumlymumly“ (Zdvižené obočí, vítězný úsměv.)

Pokračování → 2 strany | 3min →

Momentka studentů v Městské knihovně

Dnes je Městská knihovna pražská zase ve vynikající kondici! Vedle čtenářů tu vidím –

  • pár výstředních podivínů, mužů i žen, bludných i zaměřených na své záhadné cíle
  • spíci mladíky
  • hobo ve slušném ohozu, s neskutečně zahnojenými chodidly
  • staříka s nákupním vozíkem, který tu hledá někoho, před kým by se mohl rozčilovat (je tu pokaždé)
  • a dnešní novinku, „literárního vědce“ s imaginárním přítelem – chvíli píše do laptopu, chvíli se zvesela hlasitě baví s neviditelným (podle očí poznáte, že duch obchází stolek, přisedne si, vstane…)

Prach ulice a krásné, čisté, kulturní prostředí: kdekoliv dojde k průniku, může vzniknout příběh…

**** Pokračování → 1 strana | 2 min

Matčí smečka – z deníku badatele

Dnes byly opět před školou motorizované matky. Myslím, že se dá mluvit o smečce. Mají alfa samici atp.

Rozlišovací znaky členů smečky:

  • artificiální blondýna (varianty: blondýna-aerobická vyskákanda, blondýna-smažená mrtvola)
  • kuřačka
  • společná mluva, témata
  • oblékání
  • pohyby – hlavně způsob cupitání do auta (Cupitání není dobré slovo. Jde o to, že když dá alfa-samice rozchod, matky se jakoby rozutíkají drobnými krůčky ke svým autům[u kterých víceméně stojí]. To by se líbilo Ch. Chaplinovi!)
  • neobvyklé pojmenování mláďat (jména jako Samuel, Ismael, Sabina, Sabrika, svérázné oslovování („Íny, pocem! Iči, tě asi zabiju.“)
  • typ vozidla (takové to vyšší, větší, drahé – nikoliv nejdražší) a způsob parkování

O dalších výsledcích vědeckého pozorování vás budeme průběžně informovat.

*********

Aktualizace 31/5/12 13:20

  • Zaznamenáno volání na potomky „Renééé, Renééé!“ (Vyslovuje se napjaté ‚é‘) a „Neli, posem.“
  • Zaznamenáno kódové volání „Takťau!“ – „Takťau!“ Při rozchodu smečky jej používají její členky.

Úkol na příště – prozkoumat vliv bouřkových mračen na způsob jejich rozchodu. Zdá se, že na ochlazení vzduchu reagují větší infantilitou a současně i čiperností.

*********

Aktualizace 5/6/2012

Dnešní den byl neobvykle chladný. Matek je u školy málo, dokázaly vytvořit jen půlkruh. Všechny mají krátkou, tmavou bundu, džíny a tenisky. Na oblečení se jistě dohodly předem. Zdá se, že ochalzení (11°C) snášejí jen s velkým přemáháním.
Nový rys chování: zvláštní držení těla. Paže u těla, ruce zaražené do kapes, zadnice povystrčená, nohy v mírném podřepu – chodidla od sebe, kolena a stehna pevně přitištěná k sobě. Zdá se, že kdyby mohly, okamžitě by utekly. Alfa-matka ale stále mluví.

Otázky: Je možné, že tělesný výraz členů smečky (vč. oblečení) není výsledkem telefonického domlouvání? Telepatii vylučuji, ale může jít o komplexní matčí, či v širším smyslu ženský kánon. Jaký by byl jeho účel? Pracovní hypotéza – má za cíl navodit a udržet jistou emocionální jednotu. Otázka plodí otázku: Jaký účel by takový emocionální soulad měl? A je v tomto případě rozumné ptát se po účelu? Možná by pomohla etologie… podobnost s včelami vylučuji.

**********
Aktualizace 12/6/2012

Tolik jsem se soustředil na to jaké jsou projevy motorizovaných matek, že jsem přehlédl do očí bijící fakt, že občas vůbec nejsou. Jak mi to mohlo uniknout? Teď mi nezbývá než lovit z paměti a usuzovat na základě dojmů a ne vědeckých fakt.
Matky prostě občas nejsou. Pokud mě paměť neklame – a přísahat na ni dnes už nemohu – matky nejsou, když je hezké počasí. Znamená to, že v hezké dny jejich děti nechodí do školy? Znamená to, že v hezké dny do školy chodí ?

Postřeh bokem: Před školu dorazil otec. Motorizovaní otci jsou jiná kategorie, chování tohoto exempláře ale jeví jasné rysy motorizované matky. Snad se mi to jen zdá, vůbec nevím, jak bych se vypořádal např. s terminologií. Matčí otec?
„Nazdar, poblijóne!“ Potomka zdraví drsňácky, v hlase má ale něco komicky zšenštilého.
**********

4/9/2012 – druhý den nového školního roku

Mám velikou radost – matčí smečka je zpátky! Poznal jsem to už zdálky, když jsem se vracel z pošty – výjezdy z garáží, zákazy zastavení, dokonce i místo, kudy smí projet jen hasiči – vše obsazeno matčími vozy.
První pozorování ale přinesla zneklidňující poznatky: jakkoliv byl počet aut stejný, ba spíše vyšší než minulý rok, hlouček matek sestával z pouhých čtyř kusů. A alfa-matka chyběla! Snad je to jen dočasná změna. Je ale možné, že byla během prázdnin zraněna, snad si zlomila nohu ve Švýcarských Alpách nebo ji pokousal pes na Bali. Takové věci se v přírodě stávají. Pak by její roli musela převzít jedna z řadových členek. V dnešním hloučku jsem rozeznal hned dvě adeptky – atraktivně modelovanou blondýnu („ta která smí sedět v autě, zatímco ostatní musí stát okolo“, typ „soft-porn“) a mohutnou blondýnu („ta, která smí nejčastěji a nejdéle mluvit“).
Nový prvek sebeprezentace členek (tzv. Selbstdarstellung, jak říkáme my, etologové-estetici): všechny matky jsou na blond.

**********

(Na závěrech bádání se stále pracuje.)

Vážený pane řediteli

Vážený pane řediteli,

jakkoliv mi dětské halasení před školou bylo vždy milou kulisou při kancelářské práci, musím prohlásit, že zvuky, které teď po prázdninách vydávají někteří žáci, (obzvláště děvčata), jsou nervydrásající. Uvědomte si, prosím, že v sídlišti, které školu obklopuje, dožívají své dny dělníci bývalého Rudého Letova. Vřískot této pronikavosti a kadence je obírá o zasloužený klid a tolik potřebný spánek. Nemluvě o tom, že ohrožuje i svého původce, neboť, je-li vydávaný s takovou intenzitou, způsobuje tzv. hlasivkové uzlíky. A to jistě nechceme.

V zájmu zdraví Vašich žáků i spokojenosti obce Vás proto žádám, abyste před školou povolil kouření. Jak říká dánské přísloví: S plnými ústy se nedá pískat.

V dokonalé úctě, Váš….

PS: Také by mě zajímalo, proč u zadního traktu školní jídelny tak často stává sanitka.

* * * * *

Poznámka: Tak takhle nějak bych to napsal. Ale nechce se mi.

Čtyřikrát o neviditelnosti

Jsem v restauraci na obědě: vcelku nepovedená čočka na kyselo s kouskem slaného tuhého masa. Ach jo.
Těžce polknu dvě sousta a začnu se rozhlížet kolem. Uvidím nádor. Sedí tamtomu pánovi přesně v centru temene. Je nápadný svou velikostí, na druhou stranu je ale bezvadně kulatý a spolu s dalšími kousky hlavy tvoří kompozici uspořádanou tak symetricky, že vlastně nápadný není. Otrlé městské oko totiž zaznamenává jen nepravidelnosti a vyšinutí z normy. Naše vnímání je tak stereotypní! Pokračování → 1 strana | 1 min