Napiš něco. Aspoň stránku!

Sedím před prázdnou stránkou, dívá se na mě strnule, bez pohnutí, bez očekávání, odráží moje znechucení a potřebu zívat. Její prázdno je mým prázdnem, máme vybíleno. Opřu si o ni hřbet ruky s perem. Ucítím chlad; dotek, ten nenávidí, nejraději by se obrátila. Aspoň se na chvíli dívá jinam. Využiju toho a rychle napíšu první, co mi vytane:

ZPRÁVY Z POSLEDNÍ NOCI: OSMAČTYŘICET MANDARÍNŮ SMÍCHÁNO S MANDARINKAMI – FAUX-PAS NA VÍDEŇSKÉM PLESU!

Pozoruje mě, jako by neměla co říct. Tvář bez výrazu, autorita s počmáraným čelem. Trapné. Trapnost ale přemáhá strach. A naopak. Rvou se tu jak malé děti. A já nepíšu a nepíšu. K čertu s tebou! Zavřu oči a vypálím:

OSTRÝ POŽÁR VE SKLADU VAJEC! DÝKY PLAMENŮ ZASAHUJÍ PODLAŽÍ S USKLADNĚNOU BROKOLICÍ. VÝBUCHY VIDITELNÉ AŽ VE SLANÉM.

Část bílé je teď zaslepena mým čaropisem. Vidím pohoršení? Vidím obavy? Chci svému nepříteli ublížit víc, ale nemám oporu. Do středu stránky proto maluji tučnou tečku. Dál půjdu směrem od ní.

Od pečených vajec a pobodané brokolice přibíhá rozčilený záchranář. „To tady nemůžete nechat, člověče, tady se hasí!“ Opouštím ho bez odpovědi.

„Hlášení: Dnes ve čtrnáct nula nula proběhla zkouška sirén. Své muže si můžete vyzvednout na střechách, kde zkouška probíhala. Muži nevyzvednutí do dvou dnů, budou utraceni.“

Záchranář na chvíli přestane lomcovat tečkou a zaposlouchá se. Jeho srdce je teď na dvou frontách. Brokolice nebo muži? Brokolice. Ale rychle! Zatáhne za tečku ze všech sil a lupne mu v zádech.

Prudce do kopce, do kola z kola, do vody z vody – pro jahody, pro zmrzlinu, opalovací krém a ručník. Je ještě zima, a my propadáme letnímu opojení. Žár z rozpálených vajec je značný – to nás popletlo. A také dva autobusy mandarinů a mandarinek. V jednotných větrovkách obklopili požářiště a fotografují. Turistický průvodce jim k tomu dává výklad: Také na tomto místě mučili pracovníci Stasi našeho prezidenta Antonína Zátopka. Statečný sportovec však nikoho nevyzradil. Vejce takto upravovaná jsou místní specialitou již celá staletí. Podávají se s pobodanou brokolicí. Nebojte se ochutnat. Odsekněte vršek a zbytek zahoďte. Jezte střídmě, čekají nás u Rozvařilů se šlehačkovými dorty – bude bitva na Bílé hoře. A nyní si všimněte sochy záchranáře u tlusté tečky. Místní lidé věří, že kdo ho chytí za rozkrok, dočká se štěstí. Nezapomeňte si před nástupem do autobusu zajistit svou budoucnost!

Jedna z turistek zvedá zvědavou pacičku (jmenuje se Karolina) a klade průvodci doplňující otázku. „Fungují čističky časů?“

Nečekaný zájem ho překvapí tak, že zapomene odpovědět. Okouzlen, zbytek zájezdu prošpitá:

Ach, Karolina! Jméno jak stvořené pro přezkáče – sandály s přezkami pro letního lyžaře. Sunout se loukou s šálkem kávy v ruce! Beze spěchu klouzat k úbočí hory travou, kterou ještě nikdo nejel, až k prvním obydlím. U vleku prudce zahranit, zasypat vlekaře zelenou sprchou a setnutými květy. Nechat si vynadat a nalít novou kávu. Počkat ve frontě na vlek a dát si to celé znova…

Letní lyžař natírá skluznice nazeleno. Nejezdí rychle. Stojí na svahu v poloze šus a čeká. Až napadne, on bude první. Vleklý čas zabíjí sněním o odkvétajících topolech a pampeliškách. Vítr mu snáší bílé chmýří ke karolinám, brokolice i žloutky zvolna blednou a před lyžařem se rozkládá nedotčená stránka…

Slzíme štěstím společně: vítězství!

V pondělí ráno se vždycky přepočítej

Jednou se probudíš po lehkovážné noci do nejapného rána, do postele, v níž uslyšíš oddechovat někoho dalšího, uslyšíš, ale neuvidíš, bude ještě tma a ty nebudeš vědět ani chtít, natož si vzpomínat, raději posbíráš svršky a vypotácíš se na ulici, kde už mezitím zhasly lucerny a je tolik denního světla, až tě to zarazí a začneš hledat hodinky, budeš je hledat všude, jenomže v každé kapse nahmatáš něco jiného, než v ní bývalo, věci se nějak přemístily a některé ani nepoznáš, třeba tu rtěnku nebo očko na čištění uší, a tak budeš zvažovat, jestli by ses neměl vrátit, ale pak najdeš hodinky, byly na zápěstí – tak vidíš, a už víš, že ti ujel vlak, že je pozdě, nic obrazného, prostě bude pozdě a jediná šance bude taxík, jenomže, když ho zavoláš, dispečink neodpoví, ticho jak po apokalypse, mráz ti z něj poběží po zádech, ale hned se to vyjasní – volal jsi do portmonky, mobil je v kalhotách, tedy přesně tam, kam ho ze zásady nestrkáš, no co to má být toto, vrtíš hlavou a celý se ošiješ, což zaujme taxikáře a začne si tě prohlížet v zrcátku, aby ne – pasažér samý steh, to se hned tak nevidí, jenomže ty nebudeš chápat, proč tak zírá, natož aby sis vzpomněl, jak a kdy jsi se dostal do taxíku, myslíš si, že on si myslí, že nemáš na zaplacení, a taky ano, v kapse, kde před chvílí byla portmonka, najdeš teď jen mobil, a tak se chytíš za hlavu a bum – vyděsíš se podruhé, protože v prstech ucítíš neznámé vjemy, nečekané hrany, kůži tvrdou a studenou jako hovězina, a jsou to pocity tak děsivé, že leknutím zatajíš dech a držíš ho překvapivě dlouho, ale nakonec vydechneš dvojnásobnou úlevou, protože ti dojde, že to, cos nahmatal, je portmonka, nějak se přilepila na čelo nebo co se to s tebou děje, nemůžeš na to přijít a tak se mračíš na sebe i na taxikáře a mračíš se a mračíš, a když zmatený a podrážděný konečně doklopýtáš do kanceláře, kde už všichni pijou druhé kafe, namísto „dobrý den“ vypálíš „věnujte se laskavě řízení“ a všichni tě začnou zaraženě pozorovat a otáčet se za tebou, a jakoby to nestačilo, za rohem, u kuchyňky, tě najednou někdo obejme kolem ramen a osloví tě tlumeným, laškovným hlasem nazdar Jiřino, tebe bych tu nečekal, stav se pak u mě, což tě zarazí, protože jednak se nejmenuješ Jiřina ani Jirka a pak – co má co na tebe šahat, že, ale než si to stačíš srovnat, odeberou se všichni na poradu a ty, místo abys toho využil a honem – ale honem zmizel domů, půjdeš s ostatními, oteklý, vyprahlý, rozčilený, a když se šéf zeptá, kdo co má, zvedneš rázně ruku, ne že bys měl něco jiného než bolavé spánky, ruku zvedneš z potřeby to ráno zamluvit, odčinit a dylýt, a jak zvedneš ruku, všichni zvednou obočí a nastane úplné ticho, nikdo nedutá, obzvlášť ty ne a všichni zírají na tebe a ty zíráš na tu ruku, na tu útlou, bílou ruku s libidinózně dlouhými prsty a krásnými, pěstěnými nehty, které bohužel nezvratně dokazují, že nic nesmažeš, nezamluvíš, neuprosíš, jelikož totiž, v té tmě a chvatu a potácení jsi si na sebe navlékl cizí tělo.

9. stránka ze 15« Začátek...7891011...15 »