Už víš, jak se ti o ní bude zdát naposledy. Vysílený nudou, upadneš nad ránem do snu, ve kterém od ní odcházíš. Pustíš ji, propustíš, zvedneš se z jejích prsou. Je čas na výměnu – jako už tolikrát. Tolikrát, že už jsi zapomněl, jak vypadá, jak je cítit, jak hřeje, jaké to je, svírat v prstech její krk. Tolikrát, že měkkost její hrudi už nerozeznáš od měkkosti vaší postele a někdy si druhého ceníš nad první, jakkoliv sis prvního ceníval nad cokoliv. Povlečeš se od ní jako pokaždé – povoleným švem světa, úžinou skutečnosti, dlouhým temným průchodem s popelnicemi na obou koncích. Povlečeš se, ačkoliv bys byl schopen letu; snadno, jen kdyby se ti ještě chtělo. To ta rutina, to neustálé opakování jedné a té samé noci! Jalová násobilka: Ona je všechno je ona je všechno je ona…

Uprostřed průchodu, kde šero přechází do tmy a nuda do úmoru, zaslechneš šramot: od stěn se odráží pleskání chodidel o kočičí hlavy. Ohlédneš se jen ze zvyku, víš dobře, že nikoho neuvidíš, víš i čí nohy tu našlapují. Mráz ti přeběhne po zádech i krůpěje potu – jako pokaždé; Co jen ten pocit kdysi znamenal? Půjdeš dál slábnoucí tmou, zastavíš se jen občas, když se zvuky ozvou znovu, abys sám před sebou předstíral vzrušení. Budeš se obracet a namlouvat si, že ji ve tmě cítíš a že by – jaká hrůza – stačilo natáhnout ruku a nahmatáš hrbolky jejího hrtanu. Nepocítíš ale nic.

…a světlo na konci tunelu ti nenabídne úlevu. Zjistíš, že východ se nepřibližuje a krk se ti stáhne zdánlivou úzkostí. Kroky za tebou znějí blíž a blíž. A východ z tunelu se bude zužovat a zužovat a tma znovu sílit. Uslyšíš, jak dýchá. A čím volnější nádechy budou znít ze tmy, tím těžší sípot bude vycházet z tvých plic. Síly tě opustí, padneš a ohromná váha tě přirazí k zemi. Strašný tlak na prsou ti vyrazí dech. Bude to konec?

Zíváš.

Na malou chvíli, kterou bys stěží nazval úplným bděním, poznáš, že jsi stále s ní ve vaší ložnici. Přišel čas na výměnu. Tyčí se nad tebou, koleny přibíjí tvé letky, plnou vahou ti usedá na hrudník. Křikem a jásotem slaví převahu a vítězně tluče křídly. Jako pokaždé se pokouší vzlétnout, ale tak jako ty, ani ona už neví, jak pustit prsty z krku, který jednou uchopila.

Napište komentář