Dívám se, jak po poli za Týništěm běží velký zajíc. Běží, co to dá z rohu do rohu, černý zajíc na bílém sněhu, tajícím sněhu, na sněhu roztékajícím se na prvním slunci, běží, zadníma vyhazuje máslo do vzduchu, tmavá čmouha napříč pekáčem, šedá přímka na á čtyřce, peláší, a nic ho k tomu nenutí, nic ho neprohání, jen to slunce. Pálí to, co to dá.

Je konec března a my jsme pořád pod sněhem.

„Kde jsou moje bledule?“ Na zahrádce u pole se hádají staří manželé, protože on tvrdí, že tady, a jí bolí rameno. Ale slunce už prostupuje prošívaným kabátem do vysušené skořápky, která je teď po zimě dočista prázdná, až na pár scvrklých orgánků a trochu apatie a trpkosti. Brzy to bude lepší.

Pár otužilých včel se potácí po hořcích, v povětří se třepe nějaký motýl nebo papírek od cigarety a na omítce zahradního domku se hřeje moucha. Slunce prostupuje chitinem, skořápka prázdná, ale prostá trpkosti se plní světlem, mumijka se jen tetelí, občas bzukne, nebo udělá několik netrpělivých kroků. Než se ale stihne rozpálit docela, setmí se náhle a moucha už není na teplé omítce, je v teplé dlani jisté chovatelky exotických ještěrek. A chovatelka se tetelí, že miláčkům přinese bzučivou sluneční baterii, chvějivý pamlsek, konečně něco jiného než ti uměle chovaní cvrčci celou zimu. A mouše, té je to jedno, té jde o teplo. Tady teplo, tam teplo – nepostřehne změnu a tiskne se k teplé ruce, a tady je to vlastně i lepší, protože chovatelka byla do rána v Pardubicích na fesťáku a ruka jí ještě voní grilovanou klobásou.

Je teplo a zima jde k zemi a sníh jde do země a všechno se rozhýbává, i stařečkové už se na slunci rozcvičili i moucha a včely a exotické ještěrky. Jenom já se nehýbu, visím prochladlý ve stínu u pole, u zahrádek, mezi plotem a žlutými odpuzovači divočáků na okraji lesa. Visím u plotu za bundu a čepici na tlustých šlahounech růží nebo přešlechtěných ostružin. Visím na šlahounech vůle s trny jako drápy leguána a nehýbu se, nemůžu, drží mě to pevně za drahou bundu a pěknou čepici, sem už na procházku nikdy nepůjdu. Komu spílat? Kdo tady natáhl pasti černé a šeredné jak lapače nočních můr, aby zachytil všechno snivé a důvěřivé a podrobil jej mukám nehybnosti? A jak naloží se svou kořistí?

Po poli pořád peláší ten zajíc, je mu šumafuk, co si o tom myslíme, letí jak blázen po přímce, přímo k velkému loveckému psu a jeho paničce, snad je v tom slunci nevidí, nebo co. A my už tušíme, že skončí v bílých zubech potrhaný, se zlomeným vazem. Oba ale na něj zírají zaraženě, pusy otevřené, civí na to děsivě rychlé torpédo – a vůbec nic. A my už víme, že to bude přesně naopak: černý pes v bílých zubech šíleného zajíce. A zajíc už je dva metry od nich, už-už slyším ten výbuch, půjdeme dolů i s bledulemi, dolů ke dnu, kam míří zima s tím svým sněhem. Ale černý lovec se na poslední chvíli zmocní situace a udělá BAF, ačkoliv jaképak zmocní, moc velitelsky to neznělo, kdo by taky měl odvahu k činu tváří v tvář nepříjemné smrti, právě naopak, znělo to celkem zděšeně na tak velkého psa, ale pořád to bylo milionkrát víc, než čeho jsem byl schopen já, promrzlá moucha napíchnutá na trn, a rozhodně to stačilo na zajíce, který sebou na poslední chvíli trhnul a teď peláší po jiné přímce jinam a myslí si: To jsem si pěkně pospal, ještě trochu bych si dáchnul, jen kdyby tu nebyli ti lidé a nedělali hluk!

Kde bychom byli bez psů! (A bez koček.)


Něco mě zatahá za rukáv a já se leknu – asi jsem trochu usnul. Je už večer a odevšud je slyšet skřípání klektáků o páráky a přešlapování kopyt. Dnes si divočáci nevyrazili plenit fotbalové hřiště nebo zahrádky. Čekají, až se setmí úplně a tma jim dá sílu překonat odpuzovače. Dnes nebudou chroupat štiplavé cibulky bledulí ani hořké oddenky petrklíčů. Na černých šlahounech uzrál onačejší plod.

„Vy ste tay ještě?“ Tahá mě za rukáv a svítí mi mouchou do tváře. Jazyk jí trochu šmatlá, cestou k ještěrkám se stavila v Sokolovně poslechnout si Spektráky. Teď už ale určitě míří domů. Dvěma prsty mě vyhákne, postaví na zem a zastrká bílou vycpávku zpátky do bundy. Jednou děrou dovnitř, mnoha ven – sype se to, vznáší se a pokrývá všechno kolem. „Jde se k Lípě, grilujou makrely a bude hrát Hlava a pata!“ oznámí a bez okolků omotá ruku kolem mých ramen. Jenomže moucha začne nečekaně poblikávat a vzápětí prskne a zhasne docela, ani popel z ní nezůstane. Vypadá to, že chovatelka dojde domů s prázdnou. Zamyslí se nad tím a pak mě postrčí novým směrem. Řekne ‚promiň‘ a zní to omluvně, z hlasu jí ale táhne pivo a hřích. A já? Mně je to jedno, mě jde jen o teplo. Tady teplo, tam teplo, tisknu se k té vyhřáté ruce a ta mě obemyká jako mocný šlahoun ostružin, jako jazyk obřího chameleona, obemyká a utahuje a na zem padá tma a studené bílé chmýří…

Napište komentář