Past

Je to jak prostý estrádní trik: Sedíte a čtete tato slova…

Jste v prázdném pokoji s holými, bílými stěnami. Za zády máte velké okno. Je za ním příšeří ‑ mlha nebo kouř, možná nic. Stěny po stranách jsou holé. Stojíte přede dveřmi s průsvitnou, ale neprůhlednou skleněnou výplní. Za ní je stejné šero jako zde.

Se stropu pokoje visí žárovka. Visí na provázku.
Pokračování → 1 strana | 1 min

Tři pražské pověsti

Pověst o bludné tramvaji


V noci prý jezdí po ulicích a střílí okupanty.

Pověst říká, že se to stalo, když městem zas táhla nějaká vojska. V zastrčené uličce, kudy netáhla, postavili stateční sousedé barikádu. U transformátoru nakupili vysloužilé ledničky, rozbité počítače a mixéry, staré rozkládací pohovky, křesílka s prodřeným potahem a vysloužilé skříňky Ikea. Pak barikádu zamaskovali starými oděvy a množstvím přečtených knih a časopisů a šli domů, sledovat situaci v televizi. Noční zprávy informovaly o vozu bez řidiče a pasažérů, ze kterého se střílí do nepřátel. Pokračování → 1 strana | 2 min

Jedna sobota v březnu

Dívám se, jak po poli za Týništěm běží velký zajíc. Běží, co to dá z rohu do rohu, černý zajíc na bílém sněhu, tajícím sněhu, na sněhu roztékajícím se na prvním slunci, běží, zadníma vyhazuje máslo do vzduchu, tmavá čmouha napříč pekáčem, šedá přímka na á čtyřce, peláší, a nic ho k tomu nenutí, nic ho neprohání, jen to slunce. Pálí to, co to dá.

Je konec března a my jsme pořád pod sněhem.

„Kde jsou moje bledule?“ Na zahrádce u pole se hádají staří manželé, protože on tvrdí, že tady, a jí bolí rameno. Ale slunce už prostupuje prošívaným kabátem do vysušené skořápky, která je teď po zimě dočista prázdná, až na pár scvrklých orgánků a trochu apatie a trpkosti. Brzy to bude lepší. Pokračování → 2 strany | 4min →

8. stránka ze 15« Začátek...678910...15 »