Napiš něco. Aspoň stránku!

Sedím před prázdnou stránkou, dívá se na mě strnule, bez pohnutí, bez očekávání, odráží moje znechucení a potřebu zívat. Její prázdno je mým prázdnem, máme vybíleno. Opřu si o ni hřbet ruky s perem. Ucítím chlad; dotek, ten nenávidí, nejraději by se obrátila. Aspoň se na chvíli dívá jinam. Využiju toho a rychle napíšu první, co mi vytane:

ZPRÁVY Z POSLEDNÍ NOCI: OSMAČTYŘICET MANDARÍNŮ SMÍCHÁNO S MANDARINKAMI – FAUX-PAS NA VÍDEŇSKÉM PLESU!

Pozoruje mě, jako by neměla co říct. Tvář bez výrazu, autorita s počmáraným čelem. Trapné. Trapnost ale přemáhá strach. A naopak. Rvou se tu jak malé děti. A já nepíšu a nepíšu. K čertu s tebou! Zavřu oči a vypálím:

OSTRÝ POŽÁR VE SKLADU VAJEC! DÝKY PLAMENŮ ZASAHUJÍ PODLAŽÍ S USKLADNĚNOU BROKOLICÍ. VÝBUCHY VIDITELNÉ AŽ VE SLANÉM.

Část bílé je teď zaslepena mým čaropisem. Vidím pohoršení? Vidím obavy? Chci svému nepříteli ublížit víc, ale nemám oporu. Do středu stránky proto maluji tučnou tečku. Dál půjdu směrem od ní.

Od pečených vajec a pobodané brokolice přibíhá rozčilený záchranář. „To tady nemůžete nechat, člověče, tady se hasí!“ Opouštím ho bez odpovědi.

„Hlášení: Dnes ve čtrnáct nula nula proběhla zkouška sirén. Své muže si můžete vyzvednout na střechách, kde zkouška probíhala. Muži nevyzvednutí do dvou dnů, budou utraceni.“

Záchranář na chvíli přestane lomcovat tečkou a zaposlouchá se. Jeho srdce je teď na dvou frontách. Brokolice nebo muži? Brokolice. Ale rychle! Zatáhne za tečku ze všech sil a lupne mu v zádech.

Prudce do kopce, do kola z kola, do vody z vody – pro jahody, pro zmrzlinu, opalovací krém a ručník. Je ještě zima, a my propadáme letnímu opojení. Žár z rozpálených vajec je značný – to nás popletlo. A také dva autobusy mandarinů a mandarinek. V jednotných větrovkách obklopili požářiště a fotografují. Turistický průvodce jim k tomu dává výklad: Také na tomto místě mučili pracovníci Stasi našeho prezidenta Antonína Zátopka. Statečný sportovec však nikoho nevyzradil. Vejce takto upravovaná jsou místní specialitou již celá staletí. Podávají se s pobodanou brokolicí. Nebojte se ochutnat. Odsekněte vršek a zbytek zahoďte. Jezte střídmě, čekají nás u Rozvařilů se šlehačkovými dorty – bude bitva na Bílé hoře. A nyní si všimněte sochy záchranáře u tlusté tečky. Místní lidé věří, že kdo ho chytí za rozkrok, dočká se štěstí. Nezapomeňte si před nástupem do autobusu zajistit svou budoucnost!

Jedna z turistek zvedá zvědavou pacičku (jmenuje se Karolina) a klade průvodci doplňující otázku. „Fungují čističky časů?“

Nečekaný zájem ho překvapí tak, že zapomene odpovědět. Okouzlen, zbytek zájezdu prošpitá:

Ach, Karolina! Jméno jak stvořené pro přezkáče – sandály s přezkami pro letního lyžaře. Sunout se loukou s šálkem kávy v ruce! Beze spěchu klouzat k úbočí hory travou, kterou ještě nikdo nejel, až k prvním obydlím. U vleku prudce zahranit, zasypat vlekaře zelenou sprchou a setnutými květy. Nechat si vynadat a nalít novou kávu. Počkat ve frontě na vlek a dát si to celé znova…

Letní lyžař natírá skluznice nazeleno. Nejezdí rychle. Stojí na svahu v poloze šus a čeká. Až napadne, on bude první. Vleklý čas zabíjí sněním o odkvétajících topolech a pampeliškách. Vítr mu snáší bílé chmýří ke karolinám, brokolice i žloutky zvolna blednou a před lyžařem se rozkládá nedotčená stránka…

Slzíme štěstím společně: vítězství!