Požáry bývaly běžným jevem zavařování. A výbuchy. A malování. Nic nebylo, a když bylo, bylo toho málo. Trhali jsme si od úst, do sklenic a plechovek a zavařovali. Recepty neexistovaly, správnou chuť nikdo neznal, míchalo se páté přes deváté. Barvy, tvary, chutě, vůně – všechno se zdálo být výsledkem kosmických nahodilostí. Zavařovacích sezón bylo několik, během nich děti nechodily do školy. Učily se doma žasnout a proklínat.

Naložit, usušit, konzervovat. Přežít zimu a dočkat se jara, první trávy a pampelišek. Trochu spást, zbytek silážovat.

Byt jsme měli malý, zato spižírnu s rozměry divadelní šatny. Ostatně bydleli jsme tehdy ve zrušeném divadle. Byla to šatna herců, šatnu pro diváky okupoval partyzán Točev a jeho rodiny. Vzácní lidé! Soudružka Točevová dělala na Výboru. Kde děláš? Na Výboru. Tak to je něco!

Jak to jen bylo? Tady stál lakovaný stolek a na něm sklenice s fialovými hlízami a úlomky skořice ve nažloutlém láku. Tamhle byl výklenek se dvěma kameňáky s kysaným zelím a jedním s pokusným uzávěrem.  Odsud až dozadu – věšáky a police se zavařeninami. A za nimi stěna s řadami mosazných háčků. Viselo na nich všechno: svazky česneku a cibule, zajíci, koroptve – co kdo našel – půl tuctu holubů (ti dorůstali nejrychleji), uschlé hnízdo lesních včel, hrozny rajčatových květů, nekonečné nitě s navlečenými žaludy a kaštany, obří trsy bílých salašnic a nazrzlých prakováků (míval jsem z nich průjem, ale jíst jsem je musel, byly prý zdravé)… A pasti, bez těch se o vánocích neobešla ani nejbohatší rodina.

Zavařeniny se řadily podle barev.

Za nás se nevyráběly kompoty a džemy, jaké známe dnes, ty jsou důsledkem nadbytku, marnivosti a všeobecné ztráty fantazie. My jsme zavařovali „zdravé věci, co zasytí tělo i duši“: kopaný jíl se zelím, rybí hlavy s živočišným uhlím (kosti se nevybíraly, časem se rozpadly), opadané květy petunií a ibišku – slazené i solené, Andělika a Čertí lejno s čímkoliv, cibule s trávicími oblázky a zbylou jíškou.

V zimě se šetřilo a tak se všechny zavařeniny nakonec nesnědly. Nesnědly, ale nevyhazovaly. V zadní části spižírny jsme proto založili archiv: „kedlubny 1974“, „všehochuť 1981“, „utopenci 1975-9″…

Mívali jsme i čokoládu, ale podkládala se s ní kulhavá noha regálu. Smysl tohoto krutého aktu nechápu dodnes.

O patro níž, v šatně pro obecenstvo, měl soudruh Točev a jeho rodiny spižírnu malou, ale naditou věcmi, které tehdy znal jen málokdo: mazací matracín, práškový metancefalin, věnce šiškebábů, východoněmecký schmelzwurst, tašky spišského travertinu, bedny pivovarských kvasnic, kandovaného tuřínu a střelného prachu. Ten ovšem nebyl k jídlu, byl na nás.

Dlouho jsem jim záviděl. Naštěstí závist přebilo rozčarování. Soudružka Točevová dělala na Výboru.  Uklízečku. Jejich spižírna proto uchovávala i vzácné mýdlo s jelenem.   Jednou jsem byl přítomen jeho rozlamování.  Nestálo to za to. Nebyl tam.

Napište komentář