Na cestě pod zem

Kdyby vám chyběla postavička do vašeho filmového scénáře, tak si můžete vzít tuhle. Viděl jsem ji včera poblíž Vysočanské. Byl to takový třicetiletý městský šmudla v teplácích a trepkách naboso. Mihnul se kolem ve vteřinovém záběru, když pospíchal na metro. Neměl žádné zavazadlo, ale v rukou si nesl všechno potřebné. A hned předvedl, co to je. Zvedl k ústům levou ruku a vdechl dávku ze spreje pro astmatiky. Pak zvedl pravou a dal si pořádnýho práska.

—————-
Slovník:

  • „prásk“ – slangový výraz pro „šluk“ a „čoud“ – hluboké vdechnutí kouře z cigarety

Podivuhodný jedlík

Ve slavné jídelně U Rozvařilů, tam co je teď bufet Star Bucks s kelímkem kávy za stovku, jsem viděl zvláštního jedlíka. Byl začátek léta a venku už bylo dost teplo. Tenhle pán měl ale kabát a teplou čepici a tlusté rukavice i kalhoty a na nohou zateplené gumové holinky. Když si sundal kabát (pod kterým měl pletený kabátek) ukázalo se, že kalhoty má na sobě dvoje. Nesl si igelitky napěchované neznámým nákladem. No, emeritnímu profesoru etikety se zrovna nepodobal. Bezdomovec to ale nebyl. Jeho oděv nejevil známky zanedbanosti. A on sám byl čistý, dobře oholený a vlasy měl upravené. Někdo se o něj asi staral.

Co na něm bylo fascinující, byl jeho apetit. Stařík byl malý a hubený, úplný drobeček. Přesto měl před sebou polévku a ještě dvě další jídla: jednou něco s dvojnásobným množstvím knedlíků a jednou něco s velkou porcí rýže. K tomu si z igelitky vyndal pytlík s houskami.

Spapal polévku. Sežral knedlíky a rýži. Masa se nedotkl. Ke všemu přikusoval housky, všechno zalíval spoustou čisté vody z vlastních zásob.

Dojedl, z igelitky vytáhl linkovaný blok a tužku a něco si poznamenal. Byl to jídelnový kritik.


Je náš jazyk na houby?

Tohle mě napadlo, když jsme se nedávno vraceli z lesa: Jak bych přiblížil cizinci z nehoubařské země chuť našich hub? Třeba oblíbená Cantharellus Cibarius, zkuste popsat, jak chutná. Hm? Přijde vám to obtížné? Nejste sami. Nezdá se vám zvláštní, že národ posedlý sběrem hub, nemá jazyk uzpůsobený k popisu jejich chuti?

Po staletí houby sbíráme, abychom je snědli. A ukuchtit je umíme na nesčetné množství způsobů. Takže nějakou sadu slov a frází, kterou bychom v dětství přebrali od rodičů, bychom měli mít už dávno. My ale vlastně o chuti hub nemluvíme. Popisujeme jen jejich barvy a tvary a místa naleziště. Nanejvýš utrousíme, že některá houba je nebo není dobrá. Vypadá to, jakoby potřeba pochutnat si nebyla skutečným cílem houbaření.

Mám velké podezření, že nedostatek houboziva souvisí s prostým faktem, že houby nepřinášejí uspokojivý zisk. Profitabilních poživatin si jazyk všímá hodně. Přečtěte si třeba něco o degustaci vín nebo olivového oleje. To není jen ustálené názvosloví, to je přímo norma. Myslíte, že vznikla kvůli potřebě se opít nebo něco usmažit?

Kdo ví, třeba se časem objeví dostatek zákazníků ochotných za lesní houby platit. Možná doroste generace, která nechce chodit do lesa. A pak bude díra v řeči české zaplněna. Opřou se do toho ti, co vymýšlejí reklamy. A ti druzí, kteří je financují, to po nich zkontrolují. A ti od reklam budou muset to, co vymysleli, vylepšit. A dopadne to strašně.

Tak vida, zjistili jsme, že nemáme jazyk pro jazyk. A objevili jsme volný prostor pro jazykové šamany.


15. stránka ze 15« Začátek...1112131415