Byla to typická situace těsně před kolapsem. Vozy už se sotva šinuly, mezery se zkracovaly, tu a tam sice ještě někdo popojel rychleji, ale provoz už ve skutečnosti dávno zatuhnul. Veškerý pohyb teď sloužil jen k tomu, aby se kolona utáhla a znemožnila únik.
Miky a jeho matka uvízli na mostě, jen pár minut jízdy od centra, tak blízko komfortu jeho širokých, vzdušných ulic a zametených chodníků, kaváren, obchůdků…
„Už tam budem, mami?“ Zeptal se chlapec.
„Vypadá to blbě, Mišáku.“
Potichu přidala ještě pár tvrdších slov. Zastavila, zatáhla ruční brzdu, motor ale nevypnula. Dopravní kalamita byla v té fázi, kdy všichni ještě věří, že to za chvíli třeba zase pojede. Zapínala se rádia a hledalo se hlášení o dopravní situaci, mačkala se tlačítka mobilních telefonů. Vpředu někdo troubil a troubil. Řidiči vzdychali, poklepávali prsty do volantů a řadicích pák a občas, když je bezmoc přemohla, mimoděk přidávali plyn. Stroje přejímaly neklid svých pasažérů, most přejímal vibrace strojů a v okamžicích, kdy jejich chvění splynula, zavlnil se nepozorovatelně, ale citelně, a rozechvěl vnitřnosti a temena uvězněných lidí.
Všichni už měli někde být.
Podívala se do zrcátka na potomka. Hroutil se apaticky v sedačce a už zase měl ten svůj nepřítomný výraz. Jakoby tam jen pohodil tělo. Sáhla do tašky. „Tumáš,“ strčila mu do ruky kelímek s průhlednou červenou lžičkou, „sežer to nějak kulturně, buď vod tý lásky.“ Povzbudivě se na něj usmála. Zkontrolovala, jestli není v sedačce upoután moc těsně, pak se otočila zpátky k volantu a stiskla na něm tlačítko. Po její pravé ruce a na opěradle před ním se rozsvítily malé televizory. Rychle odvrátil hlavu a nespokojeně zakňoural.
„Miky, nepruď!“
Nezbylo mu, než držet hlavu otočenou tak, aby neviděl ani kousek obrazovky. I tak mu její odraz překážel ve výhledu z okna. Do kelímku se ani nepodíval; v autě se mu zvedal žaludek a vůně jídla to zhoršovala. Zapátral po něčem za oknem, na co by se mohl upnout.
Sjeli z mostu, a hned zase s trhnutím zastavili. „Debile!“ Ulevila si matka. Výjimečně to neplatilo některému řidiči. Zácpa, ve které vězeli, neměla zjevnou příčin a tak ani naději na vysvobození. Byla zvyklá běhat po obchodech a pásech trenažerů, honit míček po hřišti a tančit v tělocvičnách. Čekání bylo pro ni k nevydržení. Vypnula motor, teď už bylo zřejmé, že se hned tak nehnou. Bledé podzimní slunce stálo nízko nad střechami aut, pálilo přímo do čelních skel a tříštilo se v lesklých částech interiéru. Promnula si oči. „Miky, já si dám cigáro, jo?“ Chlapec zaúpěl. „Neboj, vyvětrám.“ Zapálila si a pootevřela okno. Špičku cigarety vystrčila ven. „Do prdele, my to nestihnem.“
„Mami, hele co umím,“ zamumlal Miky do skla. Uměl přidržovat lžičku v očním důlku bez pomocí rukou.
Přišoural se k nim starý autobus; obrazovky se rozblikaly, reproduktory začaly hlasitě šumět. „Ty vole, to je smrad!“ Bzuklo zavírání oken, zacvakaly spínače a po chvilce se na obrazovkách ukázal nějaký hlasatel. Zvuk zesílil.
Telefon na zlatém řetízku vypadal v matčiných pěstěných prstech jako šperk. „Pavle? Slyšíš mě? Špatně, viď… Ty už jsi v obchodě, aha. Počkáš na nás? Cože? Já nekřičím, ty křičíš! Haló? Jsi tam ještě? Jaký proč?! Protože chci vidět, jakou vybereš… Ne, že koupíš nějakej krám! Nerozumím… Haló? Haló!“ Odhodila přístroj na vedlejší sedadlo a zhroutila se do sedadla. „Tak si jí vyber sám!“ Zamumlala popuzeně. Chvíli bubnovala do volantu, pak znovu chytla telefon. Naťukala: JSEM V ZACPE a rozeslala to sedmnácti lidem současně.
Jediné, co Miky za svým oknem viděl, byla svodidla, betonové patníky se zčernalými rostlinami a uzoučký nepoužívaný chodník. Za ním byla jen křoviska s červenajícím a žloutnoucím listím a spoustou odpadků od řidičů. Zapátral po ptácích; žádní tu nebyli. Byl by ale vzal za vděk čímkoliv. Chtěl se podívat i na druhou stranu vozu, jenomže jakmile se pohnul, do očí mu zasvítila obrazovka. Rychle se obrátil zpátky. Rozhodl se, že prozkoumá křoví za autem. Natočil se bokem, jak mu to jen pásy dovolily, otočil hlavu co nejvíc, a když to nešlo dál, vytáčel ve stejném směru oči, až ho bolely. Dostával z toho malou mořskou nemoc, námaha se ale vyplatila. Vpravo za autem rozeznal něco, co se mu jevilo jako barevná, roztřepaná postava. Napnul síly, aby z ní zahlédl víc, postava se ale nacházela na samé hranici periferního vidění a oči ji už nedokázaly zaostřit.
„Nečum!“ Utrousila matka na adresu jednoho z cestujících. Rychle si shrnula sukni ke kolenům a pokračovala v hledání zajímavějšího programu.
„Já jsem ho nafouk, chceš se, mami podívat, jak jsem ho nafouk?“ Mumlal Miky. Pozoroval na okně jakýsi titěrný hmyz a zjistil, že vypouklé dno lžičky ho ukazuje širší. Chvíli se lžičkou experimentoval a objevil další zajímavou vlastnost vypoukliny: Když se správně nastaví, věci stojící trochu stranou se v ní zobrazí, jako by byly před ním. Něco ho napadlo. Znovu se natočil, co to šlo, a zadíval se do lžičky. A opravdu – tentokrát viděl postavu vzadu mnohem zřetelněji! Přišla mu povědomá. Napadlo ho, že by to mohl být Dudlu. Ve lžičce se sice jevil celý zkroucený, protáhlý a stažený v pase, vlastně si vůbec nebyl podobný. Jenže čím déle si ho Miky prohlížel, tím jasnější mu bylo, že to musí být on. Zatím nic nedělal, prostě jen tak stál a vyhříval se na sluníčku. Miky ale tušil, že se to brzy změní. Dudlu tu přece nemohl být jen tak. Měl být u nich. Bydlel tam. Mikyho najednou rozbolelo břicho.
Dokud byl Dudlu v obýváku, nepředstavoval vážnou hrozbu. Tu a tam, když se objevil na obrazovce, Miky prostě utekl do svého pokoje. Jednou večer mu ale maminka prozradila, že je u nich na záchodě. Tvrdila, že se ho nemusí bát, že nic nedělá. Hodně se u toho smála, takže to možná nemyslela vážně. Miky se ale od té doby na záchodě pro jistotu zahaloval, jak to jen šlo a když mohl, čural raději do vany. Pak se ale z díry ve vaně začaly ozývat mlaskavé zvuky. Dudlu o něm věděl. A nelíbilo se mu, co Miky dělá. A teď se objevil tady. A co bylo ještě horší: Dudlu nebyl jediná věc, která televizi obývala.
Nestačil to ani domyslet, když se postava ve lžičce pohnula, obrátila se přímo na Mikyho a všechny výrůstky na jejím těle se rozvlnily. Mikymu se rozbušilo srdce. Dudlu ho viděl. Dudlu chtěl k němu! „Mami,“ pípnul Miky. Křečovitě svíral roztřesenou lžičku a upřeně do ní zíral. Nemohl jinak. Dudlu se ve lžičce natřásal a jeho výrůstky dělaly podivné, vlnité pohyby. Mikyho napadlo, že už není venku, že je ve lžičce, a chce se z ní vyhrabat sem, do auta, a že se za chvíli možná dotkne jeho ruky. Hlasitě zakňučel. „Mikeši, nepruď,“ zavrčela matka. Neslyšel. V uších mu znělo škrábání a šustění a v prstech už cítil chvění, jak Dudlu rozdíral plast lžičky. Ruce se mu roztřásly tak, že lžička začala ostře tepat do skla. „Kruci, přestaň,“ křikla matka. Zrovna se jí podařilo naladit zpravodajství. A obraz ve lžičce se nafouknul a Miky viděl, že to, co měl za výrůstky je ve skutečnosti plamen, že se spletl, že ve lžičce není Dudlu ale ten hořící pán, co ho v televizi ukazovali předevčírem večer a včera ráno a v poledne a včera večer a dnes dopoledne a že ten pán strašně hoří a neslyšně křičí a běhá sem a tam, protože neví, jak by tomu plameni utekl a nikdo to neví, nikdo, Miky to neví a Miky je jediný, kdo ho vidí, vidí ho, a neví, jak mu pomoci. Miky zavřísknul a konečně lžičku odhodil. A pánův křik byl najednou skutečný, vyrazil z různých koutů auta a byl tak hlasitý, že se Miky chytil za uši. Ze lžičky vyskočil ohnivý mužíček, proběhl autem a naráz se objevil na obou obrazovkách. Miky se pozvracel.
„Miky, co‘s to doprdele zase udělal?!“
Byl tak otřesený, že nedokázal plakat. Jen stěží ze sebe vypravil: „Já nevím, mami.“
Oběhla auto, rychle ho vyprostila z pásů a postavila na zem. Musela ho držet, aby neupadl. Vytušila, že její dítě něco vystrašilo, nedokázala ale odhalit nic, před čím by ho mohla chránit. „Mikulášku, co blbneš, co blbneš Mikýšku.“ Čistila ho, chlácholila a laskala, dokud se neuklidnil a nezačal reagovat na její dotazy. Nic rozumného z něj ale nedostala.
„Já nevím, mami. Já nevím.“
Ozvala se siréna. V protisměru projeli policajti se sanitkou, chvíli po nich i odtahovací vůz. Bylo slyšet startování motorů. Kolona se dávala do pohybu.
„Že jim to, chobotům, trvalo, co?“ Poznamenala matka. Rozjeli se, a jakmile minuli rozvrzaný autobus, obraz v televizi se zlepšil a mobil se znovu připojil do sítě. Přišla nová zpráva od Pavla: VYBRANO, ZAKOUPENO, JEDEME DOMU. Matka se radostně usmála. Podívala se na Mikyho do zpětného zrcátka. Už nevypadal tak sklesle. Stiskla si nos a udělala legračním hlasem „Hurá!“ Usmál se. „Hurá“, napodobil ji.
„A víš co?“ Jukla na něj spiklenecky.
„Co, mami?“
„Já něco vím!“
„Co víš, mami?“
„Doma tě čeká překvapení!“
Miky se zatetelil. „Jaký, řekni!“
„Ne – e. To by nebylo překvapení. Ale budeš koukat, to ti slibuju.“
„Tak já se budu těšit. Já už se těším! Mami, já se těším jako blázen!“
Auto nabíralo tempo, oknem na ně foukal vlahý vítr a odnášel pach žaludečních šťáv, podvečerní slunce lehounce hřálo. Podzimní svět byl zase barevný a všední. Netrvalo to dlouho a silnice se uvolnila natolik, že na to matka mohla šlápnout. Razantně se prodírala vpřed. S každým vozem, který předstihla, za sebou nechávala část nahromaděného napětí.
Zapípal mobil – další zpráva od Pavla. Tahle byla rýmovaná:
NOVA TELKA UZ JE TADY / BUDEM JI MIT DOHROMADY / DAREK PRO KLUKA: DVD „DO POSTYLKY S DUDLOU“.
Konec mu dvakrát nevyšel, přesto se rozesmála.
„Já se těším jako blázen taky!“
Napište komentář