Ze zdi farní zahrady vzlétl havran a zmizel. Jeden z mnoha, kteří tu hřadovali. Po ránu se ochladilo, vítr ustal. Na trávě bez barvy teď tála jinovatka, nad ní ležela nízká vrstva čirého vzduchu, a na ní mlha, jakou tu dlouho neviděli. Chyběl v ní obvyklý ruch vesnické soboty. Jen občas štěknul pes nebo třesklo víko popelnice. Někde vysoko se rozsvěcelo a zhasínalo bledé slunce a barvilo mlhu sinavými odstíny. Nebylo vidět na krok.
Havrana to táhlo na pole za vesnicí, kde se houfovalo hejno. Lípy na návsi neviděl, při letu se musel spoléhat na odhad. Přesto se pohyboval víceméně správným směrem. Občas nejistě zakrákal a z mlhy se pokaždé ozvala vzdálená, tlumená odpověď. Namířil nahoru, aby se dostal nad kostel a věže sila. Stoupal, a jak rostla vzdálenost od země a blížil se volný prostor, rostl jeho pocit bezpečí. Znovu vyšlo slunce, opřelo se do mlhy a rozpustilo se v miliardách kapiček. Havran se zanořil a klidnými tempy vesloval chladným, neprohlédnutelným světlem, prostým překážek a zneklidňující lidské přítomnosti.
Mírné zimy, dostatek potravy, nedostatek nepřátel; poslední roky černým opeřencům přály. Havran byl silný, zdravý a vypasený, jeho peří se mastně lesklo, let vlhkým ovzduším ho neunavoval. Nic ho netížilo – vedl život, který stál na náruživé žravosti a absenci pochybností. Sněz, na co přijdeš, dole si dávej pozor, nahoře jsi v bezpečí. Byly mu teprve dva roky. Při troše štěstí měl před sebou deset dalších nevzrušivých let.
Vesnice nebyla velká, brzy cítil, že se přibližuje k jejímu okraji. Kolem se nic nezměnilo, jen zvuky ze zahrad a dvorků zněly zřetelněji. Světlo zesláblo, mlha zešedla, ale toho si havran nevšímal. Zdálo se mu, že vpředu už slyší brebentění hejna. Ještě několikrát zabral silněji, aby neztratil bezpečí výšky. A krátce na to, zrovna když slunce znovu vyšlo a všechno bylo náhle oslnivě jasné, se přímo před ním vynořil člověk a máchal pažemi jako křídly. Nahoře a člověk – pojmy, které ptačí mozek ani nedokázal spojit, se sloučily, a havran se naráz ocitl v prázdnu. Otevřel zobák a vydal zvolání, jaké žádný z hejna ještě neslyšel.
+++++++++++
Stibral – chalupář z konce vesnice – vstoupil do vyhřáté kuchyně. Zůstal stát ve dveřích, škrábal se v šedivém strništi a nepřítomně zíral na záda své ženy Jaruny nahrbené nad plotnou. Pár toporných kroků v pantoflích a ticho za nimi. Ruka s vařečkou se ani nezarazila. Po všech těch letech soužití bylo zřejmé, že se chystá něco říct.
„Nestůj tam. Vyvržeš všechno teplo.“
Vytrhla ho z úvah. Nespokojeně zavrčel.
„Zavři, hafane.“
Dveře klaply, zašustilo to, jak ke škvíře pod nimi přišoupnul hadrového peška.
Mluvil nerad. Musela začít místo něho.
„Byl ses podívat na varhany?“
„Ne.“
Teď, když to Jaruna připomněla, si uměl krásně představit, jaké by to bývalo mohlo být – sám, v kostele, prázdný kostel v mlze, sám v mlze – jen on a varhany, zdušené hlasy píšťal v mlze a nikde nikdo… Skoro ztratil myšlenku.
„Rovnal jsem anténu na střeše.“
Lepší, pomyslela si. Pak si uvědomila napětí ve větě.
„A- ?“ Zeptala se pro jistotu.
„Málem mě shodil nějakej pták.“
Ale neshodil, takže co –
„Takže co?“ Pobídla ho.
Znovu si vybavil mlhu, ze které se havran nečekaně vynořil, vlhké letky mu podruhé škrtly o dlaň, zase uslyšel ptačí hlas – výkřik nepodobný čemukoliv, co od krákoravých slyšel. To bylo to, co mu vězelo v hlavě! Rozuměl hudbě a uměl v ní slyšet řeč, a v řeči rozeznával hudbu, kterou chápal lépe než slova. A tenhle havran –
„Takže co?!“ Dolehlo k němu od plotny.
Strčil si do kapsy kus staré housky a pracovní rukavice a šel se podívat za zeď, na pole, jestli tam pták neleží se zlámaným křídlem.
Mlha už prořídla. Kolem projel soused s traktorem. Přistihl Stibrala, jak civí na stovky černých ptáků. Něco bodrého na něj zavolal a Stibral něco bodrého odpověděl.
Zkoušel ten táhlý výkřik napodobit, ale nedokázal ho vystihnout správně. Když se mu konečně alespoň přiblížil, několik nejbližších ptáků vylekaně poskočilo a – to bylo všechno. Cítil se zklamaný, ani pořádně nevěděl proč. Snad čekal, že mu některý z nich odpoví. Jediné co ale slyšel, bylo obyčejné skřehotání.
Doma si sedl k varhannímu pozitivu, usrkával čaj a jednou rukou znovu a znovu sázel tóny výkřiku do řady. Jaruna se několikrát ozvala z kuchyně; musel hrát hluboko a tak potichu, jak to jen šlo. Zdálo se mu, že už to má na jazyku, že už-už ví, co se tu snaží zachytit a pojmenovat. Hrál nevábnou havraní melodii stále dokola, mlha se pomalu vracela do myšlenek, repetice se zvolna měnily v mechanický pohyb, a myšlenky se rozletěly do mlhy. A když si melodie osvojila tělo a propustila hráče, zapojila se do hry náhoda a všechno se naráz vyjasnilo. Stibralův kocour, který zatím pospával na horní desce nástroje, se rozhodl ukrást si trochu pozornosti. Seskočil na manuál, prošel se po klávesách, a v děsivé disonanci vytvořil k nápěvu vysoký druhý hlas.
Kloubnaté prsty hmatají po klávesách a mlha nad polem se otevírá. Padá z ní havran. Zbrkle a nemotorně přistává uprostřed hejna. Rozčileně běhá sem a tam, pokřikuje a jeho bratři od něj obezřetně odskakují. Na černém oraništi se rozestoupil kruh. Slyšíme z něj pomatené volání okřídleného tvora, který už nikdy nebude stejným havranem.
Napište komentář