Já žádnou posranou knížku číst nebudu! Oznámil hlubokým hlasem první přerostlý středoškolák. V kupé seděli ještě dva takoví: velicí, silní, chlupatí, s hlasy dospělých mužů – černé a bílé krvinky našeho školství.
Já žádnou posranou knížku číst nebudu, poněvadž mně to do života nic nedá.
Já taky ne. Přitakal rychle druhý.
Ten třetí si povzdechl: To není dobrý. Ne že bych chtěl rejpat nebo něco, ale… To není dobrý.
Několikrát zkusil vysvětlit proč, ale nedařilo se mu. Každá věta skončila nerozhodně v polovině.
Dyť já vim. Přiznal se první. Když mně knížka ne… Mně prostě… Já… Ani jemu se nedařilo trefit jádro pudla. Nevim, mávnul rukou.
Druhý mlčel. Přemýšlel, na čí stranu se přidat.
Napište komentář