Vstaneme před svítáním a tak jak jsme, odejdeme z vyhřáté postele ven. Před zmrzlou, šedivou, travnatou plání se usadíme a vyčkáváme. Je ticho. Pejskaři ještě nevstali, silnice se zaplní až za hodinu, ještě je klid, je čas na všechno. Zvedneme hlavu, abychom si prohlédli oblohu. Žádná není. Je mlha, že se v ní ztrácejí i oranžové měsíce lamp. To nám ale vyhovuje, jsme tvorové příšeří a teď je naše doba. Zamrznout v mlze mezi nocí a novým dnem. Rozprostřít smysly, harmonizovat, splynout. Počkat na dokonalý okamžik.
Ledový přízemní vítr všechno uvedl do pohybu, snaží se připravit nás o pozornost. Trhavé pohyby trav, plápolavé stíny pod drny, pachy mrazem rozlámané a scelené do povědomého tvaru; karikatury kořisti nás nezmatou. Vyčkáváme na dokonalý okamžik.
Teď! Z mlhy sem dolehl stěží rozeznatelný šramot: klapnutí mnoha dveří, zacvaknutí budíků, tlukot maličkých srdcí, sto tisíc drobounkých povzdechů.
Někdo jiný by se třásl chladem, my se chvějeme vzrušením. Zlehka položíme dlaň do jinovatky; mezi prsty nám projedou čepele listů. Druhá dlaň, chodidlo. Břicho i hlavu u země, nehlučně, bez námahy se plížíme neprůhledným šerem k místu, odkud přišel signál. Tam v mlze zavrnělo město – elektrická hračka s kapkou teplé krve.