Na trávě zůstane řetízek otisků, ze kterých stoupá pára

Vstaneme před svítáním a tak jak jsme, odejdeme z vyhřáté postele ven. Před zmrzlou, šedivou, travnatou plání se usadíme a vyčkáváme. Je ticho. Pejskaři ještě nevstali, silnice se zaplní až za hodinu, ještě je klid, je čas na všechno. Zvedneme hlavu, abychom si prohlédli oblohu. Žádná není. Je mlha, že se v ní ztrácejí i oranžové měsíce lamp. To nám ale vyhovuje, jsme tvorové příšeří a teď je naše doba. Zamrznout v mlze mezi nocí a novým dnem. Rozprostřít smysly, harmonizovat, splynout. Počkat na dokonalý okamžik.

Ledový přízemní vítr všechno uvedl do pohybu, snaží se připravit nás o pozornost. Trhavé pohyby trav, plápolavé stíny pod drny, pachy mrazem rozlámané a scelené do povědomého tvaru; karikatury kořisti nás nezmatou. Vyčkáváme na dokonalý okamžik.

Teď! Z mlhy sem dolehl stěží rozeznatelný šramot: klapnutí mnoha dveří, zacvaknutí budíků, tlukot maličkých srdcí, sto tisíc drobounkých povzdechů.

Někdo jiný by se třásl chladem, my se chvějeme vzrušením. Zlehka položíme dlaň do jinovatky; mezi prsty nám projedou čepele listů. Druhá dlaň, chodidlo. Břicho i hlavu u země, nehlučně, bez námahy se plížíme neprůhledným šerem k místu, odkud přišel signál. Tam v mlze zavrnělo město – elektrická hračka s kapkou teplé krve.

Nákup (črta matky s dcerami)

V potravinách, v dlouhé podvečerní frontě, postupuje k pokladně zákaznice s krátkými blonďatými vlasy, postrkuje prázdný kočárek, nepřítomně zírá do stropu, pohybuje pomalu rty; asi si zpívá. Vedle ní se úkroky posouvá její sedmiletá dcerka přesně v rytmu matčiných pohybů. Vypadá jako zdrobnělá kopie maminky, až to zaráží, skoro jí chybí baculaté dětské rysy. Drží se plechového lemu pokladního pásu, s otevřenou pusou pozoruje, jak se v leštěném povrchu odrážejí její oči, jak se rozostřují, vlní, sbíhají… Pod ní stojí její sestřička, ještě menší kopie maminky, taková kopie, že to už skoro není legrační, objímá sestru kolem pasu, visí na ní jako padlý strom. Oči má otevřené, ale asi spí. Zkouším si představit, jaké to je, když se ráno vypotácejí z postelí a všechny tři se sejdou v koupelně a podívají se na sebe do zrcadla. Pokračování → 1 strana | 1 min

V ranním vlaku do Častolovic

Já žádnou posranou knížku číst nebudu! Oznámil hlubokým hlasem první přerostlý středoškolák. V kupé seděli ještě dva takoví: velicí, silní, chlupatí, s hlasy dospělých mužů – černé a bílé krvinky našeho školství.
Já žádnou posranou knížku číst nebudu, poněvadž mně to do života nic nedá.

Já taky ne. Přitakal rychle druhý.

Ten třetí si povzdechl: To není dobrý. Ne že bych chtěl rejpat nebo něco, ale… To není dobrý.
Několikrát zkusil vysvětlit proč, ale nedařilo se mu. Každá věta skončila nerozhodně v polovině.

Dyť já vim. Přiznal se první. Když mně knížka ne… Mně prostě… Já… Ani jemu se nedařilo trefit jádro pudla. Nevim, mávnul rukou.

Druhý mlčel. Přemýšlel, na čí stranu se přidat.

Ohlédnutí za Maratonem psaní 25.5.2013

V sobotu, 25. 5. 2013 jsem pořádal třetí celodenní Maraton psaní – kreativní happening, spisovatelský zajatecký tábor. Nebo spisovatelský úkryt. Jak to kdo bere. Psalo se v historickém sklepení pod starou Prahou.

Princip Maratonu je jednoduchý – vezme se chráněné, inspirativní místo, kde chybí obvyklá rozptýlení (internet, mobil, rodina, zaměstnavatel) a umístí se do něj skupina autorů. Autoři se na velmi dlouhou dobu vystaví možnosti i nutnosti psát. Vznikne elektrizující atmosféra soustřednosti, činorodosti, zaměření na cíl. Drobný vedlejší program brání vyčerpání a apatii. Psaní se střídá se s autorským čtením ukázek napsaného. Psát a psát, napsat co nejvíc. Na editování se vždycky chvilka najde jindy.

Byla to nádhera! Byl to výkon! Pokračování → 1 strana | 2 min

Historie psaná rukou

Před časem jsem pracoval s „kreativci“ staršími osmdesáti let. Historie psaná rukou jsme tomu říkali. Šlo o sérii pravidelných setkání, při kterých účastníci vyprávěním a psaním rekonstruovali každodenní svět svého raného dětství. Nádherní, inteligentní, vtipní vypravěči. Nejstarší bylo přes devadesát let! Suverénně sahala pro informace až na začátek minulého století a vybavovala si jemné detaily o osobách ze století předcházejícího. Výborné historky, podrobnosti z každodenního života, o kterých se ve škole nedozvíte ani náhodou. Potřebujete vědět, kolik lamp bylo v které ulici před 80 lety? Jděte do archivu. Když ale chcete vědět JAKÉ bylo stát v jejich světle, poproste o vyprávění a správně se ptejte. Jiný zdroj není.

Zůstalo mi dost sepsaného materiálu. Podělím se s vámi o některé kousky:
Pokračování → 2 strany | 3min →