V dětství jsem často vyšíval i pletl. Od nás chlapců to požadovala škola v rámci programu uvolňování nezdravého napětí. Program začal po prázdninách, ale ukončen byl už koncem října. Nikdo nechtěl nosit svetry s motivy, které jsme do nich vetkali. Škola se proto přeorientovala na pochody s plynovou maskou. Ani ty jí nevydržely dlouho – zimy u nás bývaly opravdové. Když se konečně v novém roce oteplilo, zkusila škola uvolňovat napětí chlapců povinnými zahradními pracemi. Jen do máje, kdy rozkvetly rudé tulipány s růžovými karafiáty; nikdo se nechtěl dívat na motiv, který jsme do záhonků vetkli. Škola se zase přeorientovala na pochody s plynovou maskou. (Pokračování textu…)
Štítek: pes
-
Tři pražské pověsti
Pověst o bludné tramvaji
V noci prý jezdí po ulicích a střílí okupanty.
Pověst říká, že se to stalo, když městem zas táhla nějaká vojska. V zastrčené uličce, kudy netáhla, postavili stateční sousedé barikádu. U transformátoru nakupili vysloužilé ledničky, rozbité počítače a mixéry, staré rozkládací pohovky, křesílka s prodřeným potahem a vysloužilé skříňky Ikea. Pak barikádu zamaskovali starými oděvy a množstvím přečtených knih a časopisů a šli domů, sledovat situaci v televizi. Noční zprávy informovaly o vozu bez řidiče a pasažérů, ze kterého se střílí do nepřátel. (Pokračování textu…)
-
Jedna sobota v březnu
Dívám se, jak po poli za Týništěm běží velký zajíc. Běží, co to dá z rohu do rohu, černý zajíc na bílém sněhu, tajícím sněhu, na sněhu roztékajícím se na prvním slunci, běží, zadníma vyhazuje máslo do vzduchu, tmavá čmouha napříč pekáčem, šedá přímka na á čtyřce, peláší, a nic ho k tomu nenutí, nic ho neprohání, jen to slunce. Pálí to, co to dá.
Je konec března a my jsme pořád pod sněhem.
„Kde jsou moje bledule?“ Na zahrádce u pole se hádají staří manželé, protože on tvrdí, že tady, a jí bolí rameno. Ale slunce už prostupuje prošívaným kabátem do vysušené skořápky, která je teď po zimě dočista prázdná, až na pár scvrklých orgánků a trochu apatie a trpkosti. Brzy to bude lepší. (Pokračování textu…)