V dětství jsem často vyšíval i pletl. Od nás chlapců to požadovala škola v rámci programu uvolňování nezdravého napětí. Program začal po prázdninách, ale ukončen byl už koncem října. Nikdo nechtěl nosit svetry s motivy, které jsme do nich vetkali. Škola se proto přeorientovala na pochody s plynovou maskou.  Ani ty jí nevydržely dlouho – zimy u nás bývaly opravdové.  Když se konečně v novém roce oteplilo, zkusila škola uvolňovat napětí chlapců povinnými zahradními pracemi. Jen do máje, kdy rozkvetly rudé tulipány s růžovými karafiáty; nikdo se nechtěl dívat na motiv, který jsme do záhonků vetkli. Škola se zase přeorientovala na pochody s plynovou maskou.

Vůdcem chobotího pochodu býval ředitel školy, charismatický senior, jehož specialitou bylo zaskakování kolegyň a orální hygiena. „Voda musí být příjemně vlažná, pohyby krouživé a jemné!“  Pamatuji si dodnes jeho židovský nos s typicky černošskými nozdrami a masitými rty. Oči chrpy, vlasy vaječný koňak. Jmenoval se Čech. Plynová maska mu vůbec neseděla.

Jeho paní nás vychovávala v době organizovaného volna na škole v přírodě. „Smíte až k útesu vpravo a elektrickému ohradníku nalevo. Do lesa nesmí živá noha.“ Veliká-veliká žena …

Poprvé jsem ji potkal nahoře za tratí na Chomutov, mezi starými německými činžáky, zalitými do asfaltu. V prasklinách na chodnících rostlo nesmrtelné zelené bejlí a v něm po kotníky stála paní ředitelová v ostře žlutých šatech s béžovou kravatou a cukala za špagátek. Na konci špagátku bylo zviřátko s beruškou v na čele. Nic takového jsem předtím neviděl, my měli doma krysu.  „Pojď, půjdeme do parku na travičku, nechceš na travičku, dostaneš bonbonek, na travičce ti bude líp…“ Ale zviřátko se dál mrcasilo ve svinstvu pod okapem. Žlutá ponorka s hovínkem na provázku. „Na travičce ti bude líp. Pojď, Nindžo!

V organizovaném volnu jsem si sedl na vyhřátý balvan, abych spočinul stranou od lidí.  Nestačil jsem si ani zapálit a ucítil jsem na zádech teplý dotyk. Nehýbal jsem se, myslel jsem, že to je Němečková, ale dotyk se rozšířil ke krku, přes ramena i přes boky a na prsa mi dopadla šňůrka od plavek. „Jak se cítíš, jinochu?“ Musel jsem se předklonit a zapřít rukama o kolena, i tak jsem se vezl k zemi. „Na travičce ti bude líp!“  Zpoza stromu vystoupil pan ředitel s fotoaparátem. A pak se přihnaly dívky a poprávu se mi vysmály. Dobře mi tak, měl jsem jít s klukama nafukovat žáby!

Pochody s plynovými maskami bývaly na škole v přírodě kombinované s překážkovým během.

K uvolňování napětí vedení načas zavedlo kolektivní hudbu. Škola ale měla jen rumba koule a triangly. Učitelka hudby byla vypůjčená z Lidušky a křehká chrastítka v rukou kluků neviděla ráda. Dávala jim triangly. Vedení hudbu brzy zakázalo a vrátilo se k osvědčeným pochodům.

Co jsem jen pohledával za tratí na Chomutov, v těch starých, opuštěných domech, v ulicích, kam ani policajti po setmění nechodili a kde mohl člověk tak akorát chytit pár facek od cigánek za to, že u sebe nemá sirky, když potřebují připálit? Už vím, chodil jsem tam nakupovat strojní ocel pro Osmana!


Štrikováním se nejvíc uvolňovala dvojčata Křečkovic. Motivoval jsem je zpěvem.

Napište komentář