Vracím se od svého dentisty – od toho, kterého jsem zachytil v několika minipovídkách – a jsem v melancholické náladě. Stal jsem se totiž jeho vzorným pacientem. Vzorným, nejlepším, jeho živoucím profesionálním úspěchem. V každé ordinaci jeho minikliniky mě znají jménem, i dole ve sklepě, u rentgenu. „Tak co, zase jste měl stav na 128%?“ Volají na mě místo pozdravu. A mně nezbývá než se pousmát a skromně prohodit něco o ‚sto dvanácti procentech a chlupu vzadu na osmičce‘ (Takhle to tady měříme, tomu vy nemůžete rozumět.) Jsem nejlepší, a to znamená, že už neslýchám jeho nenapodobitelné průpovídky, jeho opovážlivé podivování nad povahou žen, sarkastickou střelbu do Ministerstva zdravotnictví, analytické šlehy vládě… Poněvadž když jste nejlepší, doktorovi stačí vidět vás jednou za půl roku na pět minut.
Dokonalost je chudá.
Štítek: doktor
-
Cestou od zubaře
-
Hrozný doktor Švarc
V krajské nemocnici pracuje doktor Švarc proslulý úžasně rychlými diagnózami a dřevní empatií. Vypráví se, že jistý zámožný podnikatel, který už žil hodně dlouho a dost si užil, nevydržel hrozná letní vedra a musel být hospitalizován. Takže leží v téhle nemocnici. Leží v nemocnici, na samotce a nad ním stojí jeho nepřiměřeně mladá žena v přiléhavých černých minišatech a teatrálně popotahuje. Na nose má černé brýle a před nosem kapesníček. Muž na posteli je voskově bledý, zavřené, propadlé oči, strhané rysy, ústa otevřená, trochu sípe. Normálně zvučně chrápe, když spí. A taky je neoholený. Tvrdé strniště z šedých a narezlých drátků, dalo by se s ním šmirglovat.
(Pokračování textu…)