Tak vy byste, děti, chtěli, abych vám vyprávěl něco z tý doby, kdy já byl ve vašich letech? No tak to já vám povím, jaký to bylo, když jsem s Denim chodil do týhle školy. Když říkám ‚Deni‘, vědí všichni, o kom mluvím? Aby ne. Dobře.
Tak v tý době Deni prodával bohatým čtvrťákům na záchodcích dýky. Chtěl za ně tisíc osm set za kus. To bylo přesně tolik, aby si kluci stěžovali, že je to drahý a přece na to dokázali snadno ušetřit z kapesnýho. Deni se dobře učil. Znal matematiku, znal lidi. Deni měl odhad jako málokdo.
Obvykle trůnil na míse, kolem plno jiných kluků, kouřil a vykecával se. Občas se s ním někdo v kabince zavřel a Deni mu za těm zavřenýma dveřma prodal dýku. Ne pokaždý. Někdy toho dotyčnýho Deni vzal kolem ramen, přátelsky k němu promlouval, až v rozhovoru došli ke dveřím, ze kterých ho Deni decentně vyšoupnul – s prázdnou. Deniho si všichni považovali. (Pokračování textu…)