V potravinách, v dlouhé podvečerní frontě, postupuje k pokladně zákaznice s krátkými blonďatými vlasy, postrkuje prázdný kočárek, nepřítomně zírá do stropu, pohybuje pomalu rty; asi si zpívá. Vedle ní se úkroky posouvá její sedmiletá dcerka přesně v rytmu matčiných pohybů. Vypadá jako zdrobnělá kopie maminky, až to zaráží, skoro jí chybí baculaté dětské rysy. Drží se plechového lemu pokladního pásu, s otevřenou pusou pozoruje, jak se v leštěném povrchu odrážejí její oči, jak se rozostřují, vlní, sbíhají… Pod ní stojí její sestřička, ještě menší kopie maminky, taková kopie, že to už skoro není legrační, objímá sestru kolem pasu, visí na ní jako padlý strom. Oči má otevřené, ale asi spí. Zkouším si představit, jaké to je, když se ráno vypotácejí z postelí a všechny tři se sejdou v koupelně a podívají se na sebe do zrcadla.

„Dobrý den!“ Pozdraví je pokladní znovu hlasitě a důrazně. Maminka sebou trhne. „Hm?“ Rozhlédne se. „Kde máme nákup?!“ obrátí se na starší kopii. „Kde máme nákup?“ zeptá se kopie kopie. Kopie se otočí. „Asi jste ho nechali vzadu!“ řekne někdo ve frontě. Maličká to zopakuje starší, starší se podívá na maminčin vyčítavý obličej a řekne: „No, protože ty jsi mi to zapomněla připomínat!“ Maminka se nadechne, ale to už jí někdo přisouvá jejich košík. Pak spolu vyndávají nákup, baví je dělat to rychle, strkají ho pokladnímu pod ruce v takovém tempu, až mu popletou čtečku kódů a musí se čekat na opraváře. Pak už se jim jen povede pomíchat svůj nákup s nákupem dalšího zákazníka a zase se musí chvíli čekat. Z nějakého důvodu to všechny tři rozesměje. Konečně uloží nákup pod kočárek, zaplatí a plynou k východu. Přede dveřmi se ale maminka zarazí, zvedne káravě prst, jakoby si připomínala, k čemu ji někdo drahý nabádal. Otočí se k pokladně a zavolá: „To byl jen takovej vtip!“

Napište komentář