Jste v nemocnici, oči máte převázané obvazem, asi jste přišli o zrak, snad dočasně, prý se to často zlepší. Slyšíte výtah, někdo vás drží za loket, stojíte před výtahem ve svém značkovém, zálesáckém oblečení. V pravé kapse nahmatáte klíče od mašiny. Ve vzduchu je slabý pach uhlí a sílící temný hukot, jako by se pod podlahou vařila voda. „A je to tady!“ Zahuláká vám nějaké chlapisko do uší a vy odseknete: „Nejsme hluchý!“ Pak kovová křídla zdviže zaskřípou a vám se vybaví, jak jste se ještě včera ráno viděli v jejich nerezovém povrchu a trochu se leknete, protože v té vzpomínce váš odraz chybí. Mimoděk stisknete klíče – pevně, až to zabolí, a zadržíte dech. „Tak dem!“ Ruka na lokti zatlačí, vy vykročíte a – BUM – narazíte obličejem do futra! „Ježiš promiňte,“ ozve se vedle vás, „já jsem tady novej, ještě to se slepejma neumim!“ (Nervozní smích.) „Debile!“ Ulevíte si sborově. Ale sotva vstoupíte do výtahu – další náraz, tentokrát do kolene, něco tupého, měkkého. „Debile!“ Vyjekne jiný hlas. A dostanete ránu do ramene. „Nebijte je, pani, dyť za to nemůžou, dyť vidíte, že sou, doprdele, postižený!“ Protestuje váš průvodce. „Tak by snad aspoň mohli koukat na cestu, ne?!“ Spustíte ruku ke koleni a prsty vám skončí v něčem chlupatém. „Nesahej na něj! Ať mi ty mrzáci nesahaj na dítě!“ Další rána do ramene. Hned po ní zvuk mastné facky. „Co sem ti řek?! Nech je bejt!“ Další facka, nejspíš na jeho tvář, a vzápětí celá spousta zvuků: tlumené údery, trhání látky, hekání, výkřiky bolesti a nadávky ceděné přes zaťaté zuby, nárazy těl o plechové stěny, hlomoz rozhoupané kabiny. Bojíte se, že taky nějakou slíznete, tak zůstáváte nehybně nakloněni s rukou v dětském porostu. Musí být vystrašené, říkáte si a pohladíte ho. Jenže ono zřejmě není – teď vám přátelsky olízlo ruku a jemně stisklo dlaň zuby, a teď zas cítíte, jak radostně vrtí zadečkem a šlehá vás ocáskem do kolene – bum, bác, bim, řach… Docela to bolí. Ještě jeden vjem vás zaujme: vaše koleno – silné, drsné, zálesácké koleno, v zálesáckých kalhotách, je teď jemné, kulaté a holé. A nad ním hmatáte lem sukně. Kam zmizely vaše lovecké laksláče? Značkové. Z Lesanexu. Kam? Takový zmatek! Není to hrozné? Co tomu říkáte? Jsou pryč! Alespoň že klíče od mašiny máte pořád v kapse.
„Sukně?! Ale já nechci bejt holka!“
Tak to máš, hošánku, smůlu! Tvoje já je opiovej kouř. Vyplní každou formu, kterou mu nastrčím do cesty. A pak se rozplyne. Máš smůlu, povídám, neměl jsi začít číst.
„Jenže já holka jsem!“
Kuš! A rozplývej se!
A nyní – píseň výtahového reprodukčního hudebníka:
zdviž stoupá
spíš (wau-wau)
stiskni tlačítko
smíš (wau-wau)
měnit směr, správnou polohou
doprava, doleva
výš
Ča-ča-ča!
Tolik pater a rvačka nebere konce! Výbuch zuřivosti už naštěstí ztratil energii, už nemusíte poslouchat dunění kloubů o podlahu, ani chroptění sevřených krků, namísto toho teď vzduchem třepotají rukávy a nohavice, sviští čepele dlaní a chodidel. Slyšíte nějaké údery? Ne. Protivníci asi budou stejně zdatní, už nějakou dobu se sotva dotkli. Divné. Měli jste za to, že váš obránce je vysoký, mladý muž s příjemnou tváří a krásnýma očima, svalnatým tělem, hustými vlasy a hedvábným plnovousem a proti němu stojí jen vzteklá jedubaba. Kabina se houpe, jak kolem sebe krouží, začíná to mít jakýsi rytmus. Kroky znějí skoro jako tanec – hned prudší, hned mírnější – při kterém tanečníci dabují své figury českou japonštinou: „Hují! Chrňá! Korijo-hušigo! No toto, říkáte si, vždyť to je pravé filmové karate! A jste trochu smutní, že tu podívanou nemůžete vidět. To by bylo něco! „Haru-ča-šó! Fník!“
Dítě odběhlo směrem k opačné straně výtahu, jeho brebentění zní ze stále větší dálky. Zahvízdáte, odpoví, ale nevrátí se. Hlásek slábne, teď se vytratil úplně. A vám stydne koleno zahřáté dětskou čupřinou.
Patro za patrem, stoupáte, přibíráte obvyklé postavy nemocnice – zaměstnance, příbuzné, dodavatele pomerančů, lovkyni perel z Gdaňska, špičkového producenta seriózních bublin v Rheinhessen, oba grónské presidenty s ochrankami a tak podobně. Vstoupí si jako by se uvnitř nechumelilo, jako by se tu nebili debili filmovým karate. Vstoupí a k vnitřnímu zápasu přidají vnější.
„Přinesla jsem jim na pokoj teplý zálesácký prádlo, ale nenašla jsem je tam. Prej odešli s dobrovolným převaděčem. To by se mělo hned hlásit, nicht wahr?“
„Teď? Seš blbá?! Nejdřív pozítří, to nebudem v práci. Ať si to řeší šéfová!“
„Myslíte, kolego, že ta eskulotární trepochomie na čtyřce proběhla bez problémů?“
„Eskulo- jste blbej?! Vždyť pacienti oslepli! Už o tom nikdy nemluvte.“
„Vždyť oslepli jen dočasně.“
„Nikdy!“
„Uhněte, blbouni, takhle sem ty blbý varhany nedostaneme!“
„Uhni si sám, blboune, my nemáme kam, když se tady ty dva blbouni perou!“
Všichni jsou blbí a podráždění. Začíná tu být horko. A není divu! Každou chvíli zařve někdo, koho karatisti omylem trefili. Sem tam dostanou ránu varhany a mnohohlasně vypísknou. A grónská delegace hudruje čím dál víc. Ochranky se v té tlačenici pomíchaly a nejsou si jisté, koho chránit a před kým. Prezidenti jsou příliš blízko, začíná se projevovat jejich soutěživost. Nerozumíme grónsky, ale dá se odhadnout, že jízlivě poukazují na nedostatky v odívání protivníka. Kabina se neustále naklápí na tu či onu stranu; každý chce dobře vidět efektní zápolení a nikdo nechce být blízko. Ale aby někdo vystoupil, to ne! Co kdybyste to zkusili vy? Neříkejte, že vás to v té strkanici baví. Na schodech do nosu nedostanete. Všichni jednohlasně souhlasíte a hned se sunete blíž ke dveřím. Jenomže se ozve něco, z čeho se vám strachy stáhne žaludek: skřípot mečů, tažených z pochev! Naráz je slyšet jen šoupání několika tuctů střevíců po vysoce zátěžovém koberci kabiny – všichni ustupují do bezpečí. Všichni – až na vás. Vy prostě padnete na všechny čtyři a vmáčknete se do kouta.
Tasené meče zazvoní a v tichu je slyšet decentní produkce výtahového hudebníka. A hlášení: „Patro číslo osmnáct – bim, bam!“ Aha – teď se můžete dostat ven! Dveře se otvírají, napnete síly ke skoku a…
Povídám, co kdybyste otočili kličkou dvířek, které jste právě nahmatali v podlaze? Ne, nemusíte, proč byste museli? Netvařte se, prosím vás tak podezíravě! Já jen poukazuji na zjevný fakt, že tu je další možnost. Naložte s ní, jak libo.
Najednou? Najednou! Najednou jak? Najednou co? Najednou letíte! Za nějakou dobu, až na tenhle moment budete vzpomínat, bude se vám zdát, že trval věčnost. Vybaví se vám padací dvířka plná udivených tváří. Obdélník světla nad vámi zvolna zhasne, cvakne západka – temně a definitivně a vy bezmocně letíte tmou osmnáct pater vstříc strašné smrti… Ale to je budoucí minulost. V minulé současnosti vás hned zastavila podlaha místnosti pod kabinou. Posadíte se a spočítáte. Zdá se, že jste všichni a celí, jen tu a tam vás něco bolí. Natáhnete ruku do tmy a podaří se vám z ní vysochat studenou špricli žebříku. Opatrně se zvednete. „Pomalu, zlatíčka!“ Ozve se teplý, hluboký, vemlouvavý hlas. „Trochu jste se uhodila.“ Je to jako by vám do ucha předl kocour. Pomáhá vám vstát, oprašuje vám sukni a fouká na bebíčka. „My jsme spadli!“ Breptáte zmateně. „Nejdřív nic nevidíme, pak uvízneme v tom výtahu, najednou tamto a teď tohle! Nevíme, co máme dělat, ani co tu děláme. Nevíme ani, kam tenhle výtah jede!“ Velká, teplá dlaň v neuchopitelné tmě. Chce se vám stulit se do ní, přikrýt se prsty a trochu si poplakat. Zprava sem sálá horko z nějakého silného zdroje opodál. Lopata zarachotí v kupce uhlí, zahučí oheň, bouchnou kovová dvířka. Opřete se o plechovou stěnu – je studená a vlhká. Za stěnou se ozve táhlý zvuk, teskné volání velkého tvora. A znovu slyšíte to bublání vody – jako když jste stáli na chodbě před výtahem. „Prosím vás, pane, kde to jsme?“ Ptáte se. „A kdo jste vy?“
„Vítám vás v pilotní kabině výtahu! Jsem váš kapitán a příštích pětadvacet minut vás budu provázet…“ (Tady musíme prohlídku utnout, poněvadž je hrozně nudná. Napravo budíky, nalevo tlačítka, tady je kormidlo, zatočte si. Ale ne tolik! Proboha, co jste to udělali?!)
Podlaha vám ujela pod nohama, jak výtah prudce zabočil. Kapitán vás odstrčil od kormidla, křičí nesrozumitelné povely, lopata sází do pece jak divoká. Slyšíte rachocení velkých ozubených kol. Už to nemůžete vydržet! Musíte vidět, co se děje; aspoň trochu jistoty! Zajedete palcem pod obvaz a pokusíte se ho zvednout. A když se vám to podaří, zaječíte unisono zděšením. Nacházíte se před proskleným čelem kokpitu a přímo na vás se řítí protijedoucí výtah! Reflektory vás šlehnou do očí, až vykřiknete a palec prudce trhne oponou. Nechci nic vidět, nechci nic vidět, nechci nic vidět…
„A už vás tu nechci vidět! Zlatíčka!“ Vykřikne kapitán a zabouchne za vámi dvířka a třikrát otočí klíčem. Jste zpátky ve výtahu, jen na druhé straně, za ostatními pasažéry. Je to tu hrozné – nejenže souboj neskončil, teď se tu mydlí všichni! Zpátky na podlahu a plížením vpřed!
Podél stěny, dál a dál. Ruce se vám zaplétají do kabelů, narážíte do nějakých třínohých stojanů, blížíte se k místu, odkud se ozývá výtahová hudba… Noha. Něčí chodidlo tu dupe do rytmu. „Ahoj!“ Hudebník, multiinstrumentalista, génius, který zahraje všechno všude a kdykoliv. Polobůh výtahového popu. Klávesy, elektrická kytara, triangl se snímačem, napojený na pedál ve tvaru čerta a malé kombo. „Mar-shall“ čtěte pomocí prstů. Opatrně se vypletete z kabelů, snažíte se nesešlápnout pedál některého efektu a nepřekážet při hře. Chcete jít dál, když najednou – jímavá melodie, kulaté tóny se z výšky sypou na vaše hlavy, nachové, modré, fialové, zanechávají medové jizvy na srdci, jizvy, které se budou jen pomalu hojit.
„To je nádhera, člověče, kde jste se to naučil?“
„Čtyři roky v trash-metalový kapele, vole! A teď všichni se mnou:
Just the two of us, two of us /
The girl from Ipanema goes walking /
Two of us, two of us /
We are the shampions /
Ča-ča-ča!“
—
(Sem dáme reklamu, až si ji někdo zaplatí.)
…
(A tady bude konec reklamy)
—
Kavárna na konci výtahu (Z deníku divadelního vědce Karl Ludwiga Steinhardta)
Postavit se vlastnímu obrazu je nebezpečné. A kavárna Na konci výtahu má na stěnách ve výši hlavy dvacet zrcadel namířených proti sobě. Mezi nimi, chráněni jen černým oblekem a silnou kaučukovou podrážkou, proplouvají hrdinové s šálky káv, se štrůdly a suppe. Neteční k volání odrazových dálek jako Odyseové, neohrožení batmani s motýlem pod krkem.
Z hostů se mezi zrcadla nepostavil žádný. Ale všichni tudy musíme chodit. Ohýbáme se, krčíme, a strach maskujeme zaujatou četbou literárního revue nebo denního menu. Kolega Braunerhof chodí do kavárny s krystalem, o kterém tvrdí, že mu umožňuje naslouchat nekonečnému echu obrazů bez následků. Nikdy jsem ho neviděl krystal použít. Chápu to, představa, že uvidí, co hledal, je jistě nesnesitelná. Ale dnes – dnes mezi zrcadla vystoupilo mnohojedinné Ono v outdoorové sukni, s rozmotaným obvazem kolem krku. (Ty oči! Ty oči!) Bytost, kterou v této kavárně nikdo nechce potkat. A Braunerhof pozdvihl vyzáblou paži s krystalem nad hlavu. Říká se, že spisovatel, který se na Ono podívá, uvidí jen Jedno – pokaždé jiné – a nic se nedozví. Ten kdo uvidí všechny, všechno pochopí – a zešílí. Braunerhof zahlédl všechny – jenže zmnožené zrcadly do galaxie. Jeho konec byl jiný. A… Zakázal jsem si jakékoliv myšlenky.
Ono, božská monstrosito, upírko spisovatele i jeho krevní transfuze, červotoči jeho pilířů, střelko přitahovaná všemi stranami, s jakým děsivým záměrem přicházíš do kavárny plné literátů?
Ono prošlo chvatně mezi zrcadly na záchody – obsadit pánské i dámské současně. (Konec citace)
„…ano a ahoj, to jsem zase já, hlásím se ze střechy nemocnice, stojím kousek od heliportu, nedaleko vaší mašiny, abych vám přímým přenosem zprostředkoval váš příjezd. Je krásný počasí, viditelnost dobrá, i když tedy zatím nic vidět není, ale už slyším něco, rachocení ňáký, klepou se střešní vrata, zvuky jako když se vaří voda, bublá to, něco už vidím, něco vidím, lidi! Vratama prosakuje voda, škvírama to stříká, ano cáká všude, přátelé, ano i na mě, a vrata se otevřely, to je něco, co se jen tak nevidí, vrata, to byste měli vidět, jako ve filmu, voda jde do vzduchu, úplnej výbuch, všude, a z ní doslova vystřelil, vyjel, vyskočil nebo… prostě – výtah, výtah – kabina a to co je pod ní, asi strojovna. A až sem slyším, jak pasažéři jásaj nebo křičej hrůzou, možná nadávaj, určitě, samozřejmě, každýmu se taková jízda nemusí líbit. Jsem fascinovanej vidět to celý na slunci, stěny porostlý řasou, strojovna, písty obrovský, písty a táhla a ještě obří, ozubený kola. Teď se zas vypouští pára – hroznej rámus, a teď zas komín a z něj žlutej kouř a saze. Výtah je starožitný zařízení, hodně retro, hodně, ale pořád funkční, unikát tady ve městě a možná i na světě, živý muzeum. Věci maj sloužit. Ale to už vidíme vystupovat pasažéry – tady jde slavná lovkyně perel a výrobce seriózních bublin, za ní vybíhají dvě družstva ochránců v čele s grónskýma prezidentama směrem k heliportu, nějaký ty spisovatelé s kávičkama v termohrncích, a tady – tady konečně vidíme vás a hned za váma personál nemocnice – doktoři a sestry, a ty se hned hloučkujou a jdou kouřit. No, a to bude asi všecko, konec. Než nastoupíte do mašiny ještě vzkaz vašeho sponsora – Lesanexu: Lesanex, nejdřív k nám, do lesa potom. Lesanex vás ochrání před klíšťaty. Lesanex, Lesanex, Lesanex! Tím končí náš přenos, jedinej v republice, na světě, ve vesmíru, loučím se já – pro vás o vás, s váma vzadu a se mnou vepředu. Ahoj!“
A vy s úlevou zjišťujete, že zase máte své zálesácké kalhoty, laksláče kvalitní, nepromokavé, dobře střižené. Svět je zase v pořádku, jako tenkrát… A cítíte se výborně, přímo skvěle, nejen proto, že už je konec, ale vy prostě víte, jak dobře v těch kalhotách vypadáte. Všechno je jak má být. Zastavíte se u mašiny a vytáhnete klíče.
„Prosím vás, z který koleje to jede do Chotěboře?“
Vidíte? Nějaký náhodný bludimír se na vás obrací jako na autoritu. To dělá magnetismus vaší sebejistoty.
„V úterý.“ Odpovíte klidně, jako byste o kolejích věděli všechno. A zasunete klíč do zámku a chystáte se nastartovat…
Povídám, co kdybyste zatáhli za tu páku, co kouká z podlahy hned vedle vaší mašiny?
Napište komentář