Jste v nemocnici, oči máte převázané obvazem, asi jste přišli o zrak, snad dočasně, prý se to často zlepší. Slyšíte výtah, někdo vás drží za loket, stojíte před výtahem ve svém značkovém, zálesáckém oblečení. V pravé kapse nahmatáte klíče od mašiny. Ve vzduchu je slabý pach uhlí a sílící temný hukot, jako by se pod podlahou vařila voda. „A je to tady!“ Zahuláká vám nějaké chlapisko do uší a vy odseknete: „Nejsme hluchý!“ Pak kovová křídla zdviže zaskřípou a vám se vybaví, jak jste se ještě včera ráno viděli v jejich nerezovém povrchu a trochu se leknete, protože v té vzpomínce váš odraz chybí. Mimoděk stisknete klíče – pevně, až to zabolí, a zadržíte dech. „Tak dem!“ Ruka na lokti zatlačí, vy vykročíte a – BUM – narazíte obličejem do futra! (Pokračování textu…)
-
Na trávě zůstane řetízek otisků, ze kterých stoupá pára
Vstaneme před svítáním a tak jak jsme, odejdeme z vyhřáté postele ven. Před zmrzlou, šedivou, travnatou plání se usadíme a vyčkáváme. Je ticho. Pejskaři ještě nevstali, silnice se zaplní až za hodinu, ještě je klid, je čas na všechno. Zvedneme hlavu, abychom si prohlédli oblohu. Žádná není. Je mlha, že se v ní ztrácejí i oranžové měsíce lamp. To nám ale vyhovuje, jsme tvorové příšeří a teď je naše doba. Zamrznout v mlze mezi nocí a novým dnem. Rozprostřít smysly, harmonizovat, splynout. Počkat na dokonalý okamžik.
Ledový přízemní vítr všechno uvedl do pohybu, snaží se připravit nás o pozornost. Trhavé pohyby trav, plápolavé stíny pod drny, pachy mrazem rozlámané a scelené do povědomého tvaru; karikatury kořisti nás nezmatou. Vyčkáváme na dokonalý okamžik.
Teď! Z mlhy sem dolehl stěží rozeznatelný šramot: klapnutí mnoha dveří, zacvaknutí budíků, tlukot maličkých srdcí, sto tisíc drobounkých povzdechů.
Někdo jiný by se třásl chladem, my se chvějeme vzrušením. Zlehka položíme dlaň do jinovatky; mezi prsty nám projedou čepele listů. Druhá dlaň, chodidlo. Břicho i hlavu u země, nehlučně, bez námahy se plížíme neprůhledným šerem k místu, odkud přišel signál. Tam v mlze zavrnělo město – elektrická hračka s kapkou teplé krve.
-
Nákup (črta matky s dcerami)
V potravinách, v dlouhé podvečerní frontě, postupuje k pokladně zákaznice s krátkými blonďatými vlasy, postrkuje prázdný kočárek, nepřítomně zírá do stropu, pohybuje pomalu rty; asi si zpívá. Vedle ní se úkroky posouvá její sedmiletá dcerka přesně v rytmu matčiných pohybů. Vypadá jako zdrobnělá kopie maminky, až to zaráží, skoro jí chybí baculaté dětské rysy. Drží se plechového lemu pokladního pásu, s otevřenou pusou pozoruje, jak se v leštěném povrchu odrážejí její oči, jak se rozostřují, vlní, sbíhají… Pod ní stojí její sestřička, ještě menší kopie maminky, taková kopie, že to už skoro není legrační, objímá sestru kolem pasu, visí na ní jako padlý strom. Oči má otevřené, ale asi spí. Zkouším si představit, jaké to je, když se ráno vypotácejí z postelí a všechny tři se sejdou v koupelně a podívají se na sebe do zrcadla. (Pokračování textu…)
-
Mimořádně jedinečná
Sjížděl s ženou k nástupišti metra a krátil si chvíli prohlížením plakátů na zdi. „Mimořádně jedinečná“ – přečetl nahlas nějakou reklamu a hned si připravil proslov o umaštěnosti tvůrců reklam, o tom, jak schopnost zapůsobit nahrazují krasomluvou, ale ani to jim nejde, protože nerozumí povaze řeči a nejspíš toho ani v životě moc nepřečetli atd. atd. Šel do let a chtělo se mu hudrovat. A to se nejlíp dělá před manželkou.
„Já teda nechápu – “ Začal.
„Protože nezapadáš do systému, ty to nemůžeš ocenit. Na jiný to normálně funguje, ale ty vůbec nejsi zařaditelnej, takže tebe to nemůže ovlivnit.“Umlkl s pusou našpulenou, jakoby v ní držel bonbon a nemohl se rozhodnout, jestli je dobrý. Minuli další plakát.
„Vychutnej si svůj jemný okamžik za 87Kč!“
-
V ranním vlaku do Častolovic
Já žádnou posranou knížku číst nebudu! Oznámil hlubokým hlasem první přerostlý středoškolák. V kupé seděli ještě dva takoví: velicí, silní, chlupatí, s hlasy dospělých mužů – černé a bílé krvinky našeho školství.
Já žádnou posranou knížku číst nebudu, poněvadž mně to do života nic nedá.Já taky ne. Přitakal rychle druhý.
Ten třetí si povzdechl: To není dobrý. Ne že bych chtěl rejpat nebo něco, ale… To není dobrý.
Několikrát zkusil vysvětlit proč, ale nedařilo se mu. Každá věta skončila nerozhodně v polovině.Dyť já vim. Přiznal se první. Když mně knížka ne… Mně prostě… Já… Ani jemu se nedařilo trefit jádro pudla. Nevim, mávnul rukou.
Druhý mlčel. Přemýšlel, na čí stranu se přidat.