Vracím se od svého dentisty – od toho, kterého jsem zachytil v několika minipovídkách – a jsem v melancholické náladě. Stal jsem se totiž jeho vzorným pacientem. Vzorným, nejlepším, jeho živoucím profesionálním úspěchem. V každé ordinaci jeho minikliniky mě znají jménem, i dole ve sklepě, u rentgenu. „Tak co, zase jste měl stav na 128%?“ Volají na mě místo pozdravu. A mně nezbývá než se pousmát a skromně prohodit něco o ‚sto dvanácti procentech a chlupu vzadu na osmičce‘ (Takhle to tady měříme, tomu vy nemůžete rozumět.) Jsem nejlepší, a to znamená, že už neslýchám jeho nenapodobitelné průpovídky, jeho opovážlivé podivování nad povahou žen, sarkastickou střelbu do Ministerstva zdravotnictví, analytické šlehy vládě… Poněvadž když jste nejlepší, doktorovi stačí vidět vás jednou za půl roku na pět minut.
Dokonalost je chudá.
Štítek: pravda
-
Cestou od zubaře
-
O dně České kotliny
Staří vyprávějí, že na dně České kotliny je malý otvor ucpaný obyčejným špuntem od umyvadla. Staří dále vyprávějí, že když se špunt vytáhne, je z díry slyšet bublání a cítit pach sirovodíku. Špunt prý po vytažení nelze vrátit – někdy je větší, jindy příliš malý. Jakmile je prý díra jednou odkryta, nelze ji znovu ucpat ani zasypat.
Nikdo neví, kde díra je a jestli je špunt stále v ní. Nikdo také neví, čemu měl špunt zabránit v odtečení. Někteří v této souvislosti poukazují na údajnou věčnou touhu Čechů po moři. Jiní pochybovačně nadhazují, že ať už to je cokoliv, jistě to už odtéká, pokud to už dávno neodteklo. Nikoho ale nenapadne ptát se, do čeho je to díra. V tom totiž mají Češi odjakživa absolutně jasno.