Vracím se od svého dentisty – od toho, kterého jsem zachytil v několika minipovídkách – a jsem v melancholické náladě. Stal jsem se totiž jeho vzorným pacientem. Vzorným, nejlepším, jeho živoucím profesionálním úspěchem. V každé ordinaci jeho minikliniky mě znají jménem, i dole ve sklepě, u rentgenu. „Tak co, zase jste měl stav na 128%?“ Volají na mě místo pozdravu. A mně nezbývá než se pousmát a skromně prohodit něco o ‚sto dvanácti procentech a chlupu vzadu na osmičce‘ (Takhle to tady měříme, tomu vy nemůžete rozumět.) Jsem nejlepší, a to znamená, že už neslýchám jeho nenapodobitelné průpovídky, jeho opovážlivé podivování nad povahou žen, sarkastickou střelbu do Ministerstva zdravotnictví, analytické šlehy vládě… Poněvadž když jste nejlepší, doktorovi stačí vidět vás jednou za půl roku na pět minut.
Dokonalost je chudá.
-
Cestou od zubaře
-
Inspirace bazénem
Viděl jsem české muže ve sprchách městského bazénu. Asi si otevřu terapeutickou praxi. Bude založená na jediném triku. Přijde český muž a poví mi to svoje: „Ona se mnou nechce spát!“ A já, aniž bych řekl jediné slovo, zvednu ze stolu velkou fotografii českých mužů ve sprchách městského bazénu a nastavím mu ji. A on bude ještě chvíli vzdorovat, to jinak nejde, bude poukazovat na to, že na fotografii přece není on, takhle on přece nevypadá, to by musel mít víc vlasů, podívejte se pořádně, doktore, a taky nos je špatně, a hlavně – on přece do bazénu nikdy nechodí… A tady naráz zmlkne, bude ticho, protože ani já nepromluvím, jen budu pořád držet tu fotografii. A po chvíli ten zauzlovaný nešťastník řekne zamyšleně, no, možná bych nemusil tolik žrát… a taky bych mohl trochu cvičit, v tom máte pravdu, doktore, koneckonců mi to vlastně dělá docela dobře… A to jste věděl, vybaví si najednou, že dřív jsme se ženou skoro nebývali doma? Jak to šlo, šli jsme ven z města někam na výlet, chodili jsme pořád po lese, jen tak, ani houby jsme nesbírali, a to byste nevěřil – vlítli jsme na to, kde to na nás zrovna přišlo… A pak si spokojeně potřeseme rukou a on nezapomene zaplatit účet, a řekne, tak vám tedy mockrát děkuju, doktore. A já řeknu, ale jděte, já přece nejsem žádný doktor!
-
Vykradené sklepy
Ještě k té vloupačce: Jsem trochu zklamaný. Přišli policajti, slušní, profesionální, čistě oblečení a vyžehlení. Všechno sepsali a pokývali hlavou. A já myslel, že jeden aspoň prohodí nějakou temnou poznámku a z reakce obecenstva usoudí pravdu o rozlomených zámcích ve sklepě. Možná se i sehne, nabere sklepní prach, promne ho a nechá ho proti světlu padat zpátky na zem. A leckomu zatrne, jenom mně ne, já jsem nevinný. (Pokračování textu…)
-
V karlínské kavárně
V kavárně, kde zrovna sedím, bydlí Božena. Sedla si mi na klín bez okolků, tiskne se mi k břichu, temenem vráží do brady, tře se mi o obličej a o prsa a všude zanechává svoje černobílé chlupy. Chtěl bych jí zabořit prsty do kožichu a projíždět jimi od ocasu k hlavě, ucítit ten hladký, chladný potok mezi prsty, ale nemůžu – zalehla mi obě předloktí. (Pokračování textu…)
-
Příhoda s výtahem
„Šla jsem za tátou do nemocnice. Byla jsem v tom baráku dvakrát, ale já jsem z tý jeho mrtvičky vždycky tak rozčilená, že ani nevím, kterým vchodem se tam má chodit.“
„A jak je na tom?“
„Kdo? Táta? Nevybavuje si některý slova a taky psaní mu nejde. Ale hejbe se normálně.“ (Pokračování textu…)