Dívám se, jak po poli za Týništěm běží velký zajíc. Běží, co to dá z rohu do rohu, černý zajíc na bílém sněhu, tajícím sněhu, na sněhu roztékajícím se na prvním slunci, běží, zadníma vyhazuje máslo do vzduchu, tmavá čmouha napříč pekáčem, šedá přímka na á čtyřce, peláší, a nic ho k tomu nenutí, nic ho neprohání, jen to slunce. Pálí to, co to dá.
Je konec března a my jsme pořád pod sněhem.
„Kde jsou moje bledule?“ Na zahrádce u pole se hádají staří manželé, protože on tvrdí, že tady, a jí bolí rameno. Ale slunce už prostupuje prošívaným kabátem do vysušené skořápky, která je teď po zimě dočista prázdná, až na pár scvrklých orgánků a trochu apatie a trpkosti. Brzy to bude lepší. (Pokračování textu…)