Nemine den, abych z balkonu nevyháněl holuby. Nehybně sedí na zábradlí, obvykle dva-tři, a zírají na mě. To je všechno.
Nedá se to vydržet!
Ptáci se nehnou, když je odháním máváním za oknem, nezvednou se ani, když vstoupím na balkon. Pokaždé musím vzít koště nebo tlusté rukavice a shodit je.
Bum.
Leží pod balkonem, na trávníku, na zádech a zírají na mě nahoru. Výraz v jejich prázdných tvářích se nezměnil. A já vím, že až se tam dolů podívám za hodinu nebo za pět, budou tam pořád ležet a zírat. No, aspoň nejsou na mém zábradlí.
Nakonec se ale vždycky najde někdo, kdo je otočí na břicho. Holubi se pak dostanou do baráku a výtahem nahoru. Některá soucitná babička je nechá projít bytem na balkon – a už na mě zase zírají!
(Poznámka: Zásadní zprávu o holubech a jiných městských ptácích najdete v povídkovém textu Momentky městských ptáků.)
Napište komentář