Po nekonečné chodbě obřího nákupního centra tlačí mladá babička golfové hole – kočárek sedací s nákladem dvanácti kilogramů. Mladá babička – stará teta: vysoká, nohatá, ruce jak plácačky na rorýsy, vrcholová košíkářka, tělocvikářka s duší mozolnatou ranami medicinbalů. Kráčí svižně, míjí výlohy, silnýma nohama odstrkává svět, obchody s konfekcí, obchody s obuví, střevíce matné i lesklé, pouzdrové šaty, kolové sukně, střapaté bambule zimních čepic. Tváří se zachmuřeně; už dlouho si nedala gól.
Chlapeček v kočárku – puk mezi holemi. Polosedí – pololeží, ručičky netečně podél těla, netečné oči obrácené k výlohám. Nic v nich ho neupoutá, žádné zboží neotřese jeho hrudním košem. Světla obchodů pátrají v pusté tváři, po mělkých vodách zřítelnic odplouvají zimní čepice, koberce, sýry a úsporné zářivky. Není nic v tomto okamžitém světě, co by pohnulo drobným obočím. A přece – jakkoliv se schránka v kočárku jeví zcela chladná, na jejím dně doutná myšlenka. V maličké kedlubně žhnou struny neuronů, odlesky věcí v nich rejdí jak myši v klavíru a škobrtají. Maličká žádost, nejasná, neupnutá, tepe pasažérem. A ten, tak jako karbaník mimoděk poklepává prstem volné ruky, co chvíli nevědomky ostře sklapne špičky botiček.
Babičce to neunikne: „Už zase?!“
Lidé, všude lidé! Pánové, paní, navlečené děti. Nesčetné dveře v skleněných stěnách bulváru hltají dav a vyplivují drobky pod babiččiny nohy. Jít přímo je nemožné. Vbíhají jí do dráhy, roztržitě se točí na místě, bezdůvodně zpomalují a zrychlují, nečekaně se zastavují nebo mění směr. Jinému by bylo zatěžko proplétat se davem. Babička ho nevidí. Útočník napravo, obránce nalevo – každého obelstí nebo předběhne. Kdo neuskočí – bodyček. Jedním okem snímá protivníky, druhým puk mezi holemi.
„Sletíš!“
V ohybu chodby, kde se prodávají jen stíny, z důvodů, kterým rozumí jen on, opouští kapitán svou loď skokem přes palubu. Nedbá varování, naráz se promykne pod opěradlem, škrtne o ubíhající zem – a letí!
„Tak vidíš!“
Veliké čtverce dlažby se zvedají a sunou k nosíku. Barevná šmouha obchoďáku se rozpadla. Tady se vznáší chlapcův ožužlaný rohlík: pomalu rotuje prostorem doprovázen družicemi drobků. Pečený mák se fantasticky leskne, modrá, fialoví, černá. A támhle se šine cucací láhev; hladina se vrásčí nepopsatelně složitým tvarem, baňaté kapky čaje opouštějí hrdlo a poklidně se řadí do řetízku. A dole pod nimi, kousek nad zemí – strnulá babiččina bota. Škrábance na špičce mají tvar jemné pavučiny s hmyzíma nožkama. A pod ní – zrnka písku na podlaze: bílá, žlutá, černá a červená…
Podpatky zasekla do dlaždic a brzdí. Jedním okem sleduje, jak se velká hlava odráží od podlahy, druhým ostražitě hlídá úskoky protihráčů. V nozdrách se jí usadila vůně tenisek, v uších jí zní křiklavé echo tělocvičen. Velká hlava se odráží od podlahy… velká a kulatá…
Chlapeček z kočárku leží a čeká. Hlava ho brní od podlahy. Nekřičí, nepláče, jen bolestivě mrká. Předešlé chvíle se vzdalují a slábnou, lámou se na kousky – barvy, zvuky, prach – mění se v nejasné pocity, mísí se se vzpomínkami na noční sen a ranní vysílání pro děti. Čeká a zapomíná. A zatímco zapomíná, struny se trhají a hasnou, v chuchvalcích starého harampadí se rozsvěcejí jiné, silné a znělé jako žádné před tím. A zatímco čeká, po skle výlohy klouže silueta hráče s napřaženýma rukama. Nehybným obrazem za dětskou zornicí hučí zpomalený výkřik: „JÁ-JSEM-TI-TO-ŘÍ-KA-LA!
Napište komentář