Odkašlali jsme se až k naší první cigaretě.
„Jdeme na to?“ ptám se tě.
„Jasně!“ Bereš jednu a zasouváš ji mezi nalíčené rty rázným, odhodlaným pohybem. Ano, takhle to tenkrát bylo.
„Pozor, hoří ti to!“
„Aha, to by nemělo, viď?“
Všechno je zrovna jako poprvé. Pomalu se odkuřujeme k prvnímu vdechnutí. Vybavuješ si, jaké bylo? Jako by ti náklaďák rozbitým výfukem pouštěl mastnou spáleninu přímo do pusy. A byl toho i plný nos! Ježišmarja, nalezlo to až do čelních dutin! Člověče! To nezajíš, nevydýcháš, nevyvětráš.
„A teď to odvzpomeneme!“ raduješ se.
Odškrtnu první sirku a znovu vracím krabičku s cigaretami do kapsy.
Odkouřeno.
Bereš se stolu list se seznamem a tlustou fixou začerňuješ další položku: PRVNÍ CIGARETA. Jistou rukou táhneš řádkem čistou, rovnou čáru. Ty o ničem nepochybuješ, viď? To já se třesu. Obdivuji, s jakým klidem necháváš mizet písmeno za písmenem v černém inkoustu. Pečlivě zhasínáš světlo ve slovech. Takovou čáru bych já nesvedl ani s pravítkem.
Najednou se mi úzkostí stáhne hrdlo a já bez přemýšlení vyhrknu: „Mohli bychom… Možná bychom mohli…“
Podíváš se na mě s nepřítomným výrazem v očích. „Hm?“
„No – začít s tím znovu, víš? Byl by to vlastně úplně nový zážitek.“
Tváříš se nechápavě. „Promiň, začít s čím?“
Zvláštní, pomyslím si, dřív ses neomlouvala. Nikdy. To já se zas omlouval pořád. I když kolikrát nebylo za co. Na takové myšlenky je ale pozdě.
„No přece…“ Nedořeknu, protože – nic. Zmizelo to. Teď už ani já nevím, o čem je řeč.
Sedíme proti sobě, znejistělí a trochu zmatení. Naštěstí to není první položka seznamu a víme, že ty divné pocity brzy pominou. Opakuje se to. Pokaždé když odškrtneme splněný úkol, nastane na chvíli tma a my nevíme… Co vlastně? Stalo se vůbec něco?
Zkoumavě si prohlížíš všechny ty převázané krabice kolem – HRNEČKY, KNIHY, POVLEČENÍ… Asi přemýšlíš, jestli jsi věci mezi nás rozdělila správně. Zdá se, že nezabalená jsou jen křesílka, na kterých sedíme. Dokonce i stolek mezi námi je jen velká krabice s věcmi některého z nás. Zabalilas i to, co nepotřebuješ. To já bych nejraději všechno vyházel. Vidíš, ani v tom se neshodneme.
Ticho trvá příliš dlouho. „Včera jsem v kavárně viděl ženu v dlouhém triku. Měla oblečený jen jeden rukáv, druhý jí plandal v podpaždí. Jak mohou být lidé tak roztržití? No řekni!“ Říkám, co mi slina přinese na jazyk a ty předstíráš, že posloucháš. Kdyby to bylo skutečné vyprávění, teď by ses nejspíš zasmála. Jenže já mluvím jen, abych vyplnil čas, než se jednomu z nás rozsvítí.
Jaké to máš trpké vrásky kolem rtů! Nevzpomínám si, že bys měla takové.
Podáváš mi seznam. „Přečti, co je tam dál.“
„První alkohol a první káva.“
Natáhla ses přes stůl a povzbudivě mi stiskla dlaň.
Začíná se mi točit hlava, tohle nebude dobré. Musím to ale vydržet. Vydrž — je to jen další rutinní úkon, další úkol na seznamu!
Odpíjíme si kocoviny a špičky, odříkáváme opilecké řeči. Vydechujeme kyselinu. Odesmát, odzpívat, odhádat se, odplakat. Odpít se k první skleničce. Odškrtnout další položku.
Seznam je dlouhý. Naše první cigareta a sklenička – nejsme ani v polovině. Na konci je první polibek.
Odsrkáváme vypitou kávu, jazykem vracíme zrnka lógru mezi zuby. Zase se stmívá. Ještě cítím nápoj, který jsem dřív miloval. Teď ale chutná ohavně – jako poprvé. Hlava mi třeští, ve tmě se rozsvěcují slova. Řadí se za sebe jak v dětské říkačce:
Odkouřit
Odpít
Odčinit
Odpustit
Odejít
Skřípeš fixou po papíře. Chytám se za uši a křičím na tebe, abys toho nechala. Něčemu se směješ. Ukazuješ na seznam: kolem příští položky je nakreslená infantilní silueta obláčku.
Odmilovat
Možná máš pravdu, že pak zase všechno vybalíme…
Napište komentář